Jdi na obsah Jdi na menu

Enduro Rychlebské stezky 2013

28. 9. 2013

To bych nebyl já, abych nevyužil toho, že pár přátel jede na rychlebské enduro, tak já mám jet s kým. Po mém loňském intermezu na kouteckém prvním ročníků jsem se zařekl, že enduro nikdy více. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy! Vidina pěkného víkendu s rodinou, přáteli a kolem je neodolatelná.  Tak jedem!

img_20130928_100958.jpg

Na trochu bojovnější podmínky při pořádání závodů v Rychlebech jsem si již zvykl, tak nás ani moc nerozhodí trable s páteční registrací. Spíše zamrzí nemožnost zaregistrovat více lidí najednou. Nende nende, tak tedy druhý pokus ráno. Spíme v Kunčicích na chatě Sněžník, kde večer ladíme formu rumíčkem lékařským a jinými energydrinky. Ranní budík v 5:45 je na zabití. Čeká nás totiž skoro hodina jízdy autem, čehož většina využívá ještě k dospávání. Díky, Luďo, že jsi mi nedovolil znovu usnout!
Ráno je již registrace bez problémů a my můžeme vyrazit směrem k Sokolímu vrchu, kde nás stejně jako v předchozích ročnících čeká start - letos první ze tří. Dojíždíme celkem na čas, tak ani nestačíme v pěti plusových stupních vychladnout, jen nasadit chrániče a Horňas nás posílá dolů. Já debil, co já tady vlastně dělám?! Kameny schované pod trávou střídají kameny schované pod jehličím, trasa vyjetá jen těmi pár jezdci přede mnou. Brzdy se mi taví a mám pocit, že o rychlé jízdě se v mém případě mluvit nedá. Je to holý boj o život. Zatímco hledám pro mne snesitelně sjízdnou variantu, kolem mne prolítávají ti, kteří startovali i daleko po mně! Tato „erzeta“ pro mne znamená dva pády, jeden lehký otřes mozku, odřené holeně, lokty a v poslední řadě šok, že trasa se stezkami má jen pramálo společného. Do cíle však dojíždím.
Jak tak koukám na čas, za necelou hodinu a čtvrt mám být opět pod Sokolím, na startu druhé RZ. Hážu do sebe koláček a jonťák a rychle nahoru. Jaké bylo moje překvapení, že se start posunul o půl hodiny. Prý spousta závodníků nestihla limit. No, asi jsem úplně nepochopil princip enduro závodů, ale kazí mi to celkem náladu a navíc hodně vychládnu.  Sice jsou ti, kteří dorazí pozdě, odsunuti až na konec startovního pole s půlminutovou penalizací, ale jaksi se ztrácí ta výhoda pro ty, kteří vyjet nahoru v napnutém časovém limitu stihnou!

img_20130928_132036.jpg

Druhou zkoušku již dávám s trochu větším přehledem (možná taky tím, že ji jedu s vidlicí na 140 mm, nikoliv jako první na 100), ale závratných rychlostí dosahuji pouze na rovinatých úsecích. Semotamo se mi odlepí od země i obě kola zaráz, ale to je asi tak maximum, co se dnes odvážím. Nový napínák C-guide se osvědčuje, řetěz padá minimálně  - stejně jako já!
Cíl vidím po třinácti minutách boje a vím, že do startu dalšího sjezdu mám přesně hodinku. Lepší než vychladnout, tak raději ihned vyrážím vzhůru. Trail Dr. Wiessnera zdolávám za necelých 40 minut, což ovšem znamená více jak půlhodinové čekání na start. Atmosféra mezi závodníky je pohodová, tak to celkem jde. Jen kdyby nebyla taková kosa. Tuhnu a nejsem schopen našlápnout pedál, najít rytmus, tak mne John ihned dojíždí. Projíždíme kus Tajemného, ale pak již zase dolů lesem. Sem tam po nějaké zvěří vyšlapané pěšině, či staré lesácké cestě. A mezitím pořád kořeny, balvany, šutry … je to už pro mne na hranici sil – psychických i fyzických.
Cíl! Mám to za sebou. Čekal jsem od sebe víc. Ale zdraví je přednější a zážitek to byl velký. Smekám přede všemi, kteří to dali: před Luďou (on ví proč, ale já tu nebudu vykládat, že je mu pade), před Davčou (důležitý je ten feeling), Adélou (půjčený kolo, první akce tohoto druhu a dala to komplet) a před Johnem (být v jeho stavu – fyzickém a psychickém, tak se na to vy…!).
Jo a taky před ostatními, kteří ve zdraví dojeli. Dle zpráv záchranářů moc práce neměli.
 
Dan

 

 

Náhledy fotografií ze složky Enduro Rychlebské stezky 2013