Jdi na obsah Jdi na menu

Cannondale Rallye Sudety

11. 9. 2004

10. Mountainbike marathon Cannondale rallye Sudety 2004

  • 23/11/04,Milek
  • 120 km / 3 500 m
  • 11.září 2004 , Teplice nad Metují
  • mistrovství ČR v bikemaratonu

Tak to jsou fakta a za mnou je již rozhodnutí se letošního ročníku zúčastnit.

Ale co vše předcházelo tomuto rozhodnutí a co mě ještě pořád provází.

Sudety ? to v životě nepojedu, na to nemám. Já, který s bajkem a maratony začíná ve čtyřiceti, atakuje svou hmotností číslo 97. Co bych tam dělal? Stejně tak Drásal. Obě akce s převýšením 3 500 metrů!!! Já taková váhová kategorie, navíc kluk z Pardubic - Polabské nížiny - a jezdit do kopců. Není o čem uvažovat.
Píše se rok 2002, já absolvuji v tomto roce 10 maratonů, mezi nimiž je i Šela, která už má svůj zvuk, je mezi nimi i Manitou, a to je stovka. Začíná ve mně hlodat myšlenka, že bych mohl jet Drásala. S bajkem jsem byl na Tesáku, některé výjezdy si projel, že bych toho Drásala jel?! Ať to zkrátím, v roce 2003 jsem s Danem objel Drásala, překonal svá očekávání a v čase pod 8 hodin (i za bouřky) úspěšně projel cílem. U vytouženého pivka a kuřete v cíli zpovídáme a sondujeme u bajkerů s tričkem Sudet, jaký ty Sudety vlastně jsou. Srovnává se Drásal se Sudetami a vypadá to, že když jsme dojeli Drásala, máme i na Sudety. Že by? V srpnu odjíždíme do Adršpachu na dovolenou, s manželkami - bez kol. Navštívíme Broumovské stěny, Ostaš, Hejšovinu, Jiráskovy skály a všude vidíme značení Sudet. Rozhodnutí objet Sudety začíná dostávat svůj rozměr.
Máme přelom roku 2003/2004, zimní čas, kdy plánujeme novou sezonu. Kamilka má 18 a my s ní plánujeme cestu do Norska. Její bohatý kalendář prázdninových akcí nám dává jedinou volbu. Začátek prázdnin - pro mě to znamená nejet Drásala. Rozhodování by se zdálo těžké, ale podpora mých nejbližších při dosavadních maratónech dává jasnou odpověď – jednou nebude mít přednost maraton, ale společná dovolená. Žádné rozhodování, konstatování. A to už je poslední zrnko, které rozhoduje o tom, že letos zkusím objet Sudety. No a když Lenka 13.4.2004 objednává u Havelků ubytování v termínu letošních Sudet, je rozhodnuto. V červenci nám navíc pan Havelka posílá poštou propozice i s přihláškou, kterou hned vyplňuji a platím startovné. Na startu letošních Sudet budu taky.
18.7.2004, den po absolvování maratonu Přes tři vrchy Vysočiny, se potkávám na skautském táboře našich dcerek s tatínkem, který Sudety jel snad 7x. Snažím se získat nějaké informace. Jedna věc je jasná, když bude pršet, je to rasovina, peklo, mít alespoň 2 náhradní sady špalků a kolo může jít na generálku. Kvůli tomu někteří už na Sudety nejezdí. Mokrý písek působí na kolo jako smirkový papír. Navíc po 100 km je před tebou ještě dvakrát výjezd na Ostaš, pak na Jiráskovy skály, no …..
14.8. 2004 slaví můj otec sedmdesátku. Důvod zůstat v Pardubicích o nějaký ten den déle a zkusit se podívat na trať i s kolem. V pondělí 16.8.2004 poznávám, co to je, když se řeknou Sudety. Jedu autem do Teplic, parkuji před poštou. Na kole vyrážím už v 9,00 hodin po silnici směr Police a dál na Slavný, kde se v místě 4. občerstvovačky napojuju na trať. Po 2 km si vzpomínám na pohodovou Vinařskou 50. Jedná se o Vambeřickou cestu. Pak se vjede do lesa po pěkné široké cestě dojedeme až ke Kamenné bráně, kde se poprvé setkávám s terénem, o kterém jsou Sudety a to jsou obrovské kameny v úvodním sjezdíku a následuje prý jeden z nejzajímavějších sjezdů trasy starou dlážděnou cestou zvanou Vodní zámky, kterou ovšem potupně scházím pěšky. Ještě před začátkem Malých zámků zkouším, co moje technika vydrží a přichází zklamání – přední kolo se mi zapíchlo mezi kameny a já levým kolenem dopadám na jiný kámen. Opouštím kolo s podivným tlakem v krajině břišní a s pohledem na koleno, jak se zabarvuje krví. Tu jsem bohužel nezastavil až do konce své pouti po trati, kterou jsem i přes nepříjemné zranění dojel. Co mě čekalo, to si nechám až na popis během závodu. Jedno jsem ale v ten okamžik věděl, kdybych se už nepřihlásil, tak bych to po projetí půlky trasy určitě neudělal!!......
Zraněné koleno mě na víc jak týden vyřadilo z přípravy na kole, ale i odpočívat je nutné. Tak si studuji propozice a zejména stati o tom, že závod je fyzicky a psychicky náročný. Takže se snažím pracovat na té psychice a opakuji si, že mám přece už jenom něco najeto, Drásala za sebou, mistrovství Rakouska v Alpách jsem taky objel, tak proč bych neměl vidět cíl i na Sudetách. K pohodě mi pomáhá i domluva s Danem, že pojede můj „poslední velký“ maraton se mnou. Po pauze usedám na kolo a psychiku si nějak začínám bortit. Stávají se mi až neuvěřitelné věci. Předně vím, že na Sudetech budu dost chodit, tak přesedlávám ze SIDů na turistické adidasky, ale kufry nejsou ještě správně promačkané. Takže vyjíždím na 1. vyjížďku po mém pádu, vyjíždím na Holednou a začne pršet, ale pořádně. Já to vítám, protože na Sudetech může taky pršet. Sjedu dolů, přejedu dálniční přivaděč a i na tom blátě chci vyjet v sedle úvodní hrbek, ale to se na tom bahně nedá a já chci, ale ono to nejde, takže v nulové rychlosti padám do toho bahna, protože nové kufry mi nepovolily a nestačil jsem pod sebe dát nohu. Dobrá, pokračuji asi 300 m a dostávám se do místa výjezdu, který jsem ještě nejel a byl mi ukázán teprve při Šmelcovně neukázněnými účastníky. Jak na sviňu najedu na kořen a jak je vše mokré, tak jsem podruhé na zemi, ani nevím jak. Špinavej, vzteklej, plno chutí jet zpět, ale Sudety velí pokračovat. A jak tak poslouchám ten rachot z Velké ceny, tak si říkám, jaké mají problémy s volbou pneumatik, zda volí přechodné nebo mokré. Ale když přijíždím k VC, tak tam se práší a já si celej zabláceném připadám jak debil. Ty pohledy diváků mi na sebevědomí vůbec nepřidaly. Radši pokračuji, sjíždím k Prádelně a kolo se zdá být nějaké hůř ovladatelné. A ona zadní pneu byla prázdná. Rychle jsem ji vyměnil a ještě rychleji padlo mé rozhodnutí jet domů. Navíc mě to poraněné koleno začíná bolet.
O víkendu jedu na sraz gymplu po 25 letech do Vápenného Podola. Skvělá příležitost se projet po trati Manitou. Vše probíhá v naprosté pohodě, trošku cítím koleno, užívám si výhledů z vrcholků Železných hor, jakých jsem si při závodě nestihnu všimnout, protože většinou čučím pár metrů před přední kolo. Už mě čeká poslední výjezd na Bučinu, na který se těším, vždyť trénuji na Sudety. A zase problém. V plném záběru do kopce se mi dostal klacek do přehazovačky a zrušil mi vodící kolečko, ale tak, že se mi tam zasekl i řetěz a na kole se nadalo jet. Naštěstí jsem kolečko zprovoznil alespoň do té podoby, že jsem mohl využít znalosti tohoto kousku z doby, kdy jsem za Lokomotivu Pardubice běhal orienťák a právě tady běhal. To už je ale drahných …..30 let, panebože toto letí. Takže po asfaltu do Vápeňáku, kolo do auta a v pondělí kolo do servisu. Sudety se už blíží, ještě 2 týdny.
Ve čtvrtek mám kolo spravené, v sobotu chci jet potrénovat na trať Meridy do Jedovnice. Nachystám se, vyrážím autem. V Jedovnici poskládám kolo, ale pocit, který mě provázel celou dobu jízdy, že jsem něco zapomněl, se ukázal pravdivým. Nemám cyklistické boty, …..
Takže se vracím, doma se přezouvám a vyrážím po trati Starobrnotour. Celkem by to byla pohoda až na to, že mi praskl košík na flašku a navíc dochází baterka v hrudním pásu měřiče tepové frekvence. To už snad ani není možné, týden před Sudetami. Kdybych si to chtěl vymyslet, tak to ani neumím.
Na Sudety odjíždíme už ve čtvrtek před obědem. Jedeme celá rodinka, tedy i s Kamčou , která s námi vloni týdenní dovolenou u Havelků v Adršpachu neabsolvovala a tak jí chceme ukázat tento krásný kousek naší republiky. A protože si bereme volno i na pondělí, tak si ze Sudet děláme pěkný prodloužený víkend, tedy malou dovolenou. Jede samozřejmě i Dan s Luckou a pes. Míříme na stejné, již vyzkoušené místo, s pohodovým panem Havelkou, který nás očekává od 15,00 hod.
V pátek jsme se domluvili, že holky vyrazí do skal a já s Danem si objedeme na kole skoro celé Malé Sudety. S bedlivým sledováním tepovky okruh zvládáme celkem v pohodě a díky počasí, které je fantastické, se už těšíme na sobotní závod. V pozdnější odpoledne grilujeme a kolem 19,00 hod. odjíždíme na prezentaci do Teplic. Těším se na tu atmosféru, vždyť si těch Sudet chceme užít. Poměrně rychle se zaprezentujeme, koupíme si ponožky s tématem Sudet, kšiltovka na mě už nezbyla a pokoukáme. Nepotkáváme žádného známého, tak se poměrně brzo vracíme zpět do Adršpachu. Nachystáme si ionťáky, výživy, duše, domluvíme místa srazu s věrným doprovodem a velmi vítám aktivitu Lucky, která nás ráno odveze na start. Myšlenka, že bychom jeli na start na kole, rychle vzala za své, když jsme si uvědomili, kolik bude kolem sedmé ranní v těch skalách stupňů. Navíc jsme se mohli těšit na foto ze startu, což si Sudety zasloužily.
Vstáváme v pohodě. Tedy podle časového plánu. Ale Dan nevypadá dobře. Nesnídá, žaludek mu nedovolí nic pozřít. To nesignalizuje nic dobrého, ale žádné černé myšlenky si nepřipouštím. Zatím! Dojedeme do Teplic, sundáváme kola z auta a Dan hlásí další problém. Poloprázdné zadní kolo. Neváháme a měníme duši, využíváme velké pumpy a po koncertu tří párů rukou je výměna otázkou mžiku. Na startu to vypadá v pohodě, kameraman s reportérkou tentokrát zpovídají Danova souseda zleva, což jsem nebyl já, ale nějaký Slovák, prý. Na pěší zóně je asi 780 odvážlivců, kde přáním každého je vidět cíl Sudet. Nad námi krouží vrtulník, připadáme si jak na Vueltě a každý už čeká na výstřel. To čekání na start není nikdy nic příjemného. Celkem rychle jsme se dočkali výstřelu a začalo to.
Úvodní 3 km se jedou po asfaltu do kopce na Skály. Jeden by řekl, že je to dost na roztrhání a poskládání startovního pole. Ale pole se neroztrhalo, jenom poskládalo a já byl zklamán, že po odbočení k chatové oblasti pod Supími skalami, to pěkné stoupáníčko, které jsme včera vyjeli, tak tady se slézá s kola a jdeme jak v prvomájovém průvodu. Dost času na to, abych sundal vestu a ohlížel se po Danovi, kterého jsem nikde neviděl. To bylo dost divné, ale v tom davu se to dá těžko uhlídat a tak jsem si vzpomněl na Drásala, kde jsme se taky po startu nedrželi těsně u sebe, přesto jsme závod objeli společně. Po pár kilometrech sjíždíme Koňskou stezkou do Janovic a pak jedním z náročnějších výjezdů na úvodní společné části Sudet se ohlížím po Danovi, který jestli je za mnou, tak by mě tady měl předjet. Ale Dan nikde. Asi na 11 km máme projet nám známé místo Myší díru pod železniční tratí v Adršpachu. Opět zklamání, protože před Dírou je fronta a bikeři ji prochází pěšky. Slézám s kola, čekám, až přijdu na řadu, ale Díru si projedu, stejně jako včera. Za Dírou vidím poprvé holky a hlásím, že nevím o Danovi. Pak pokračujeme poměrně ve svižném tempu po okruhu Malých Sudet přes 1.občerstvovačku až do Teplic, cíle Malých Sudet. Tady máme druhou občerstvovačku, já měním bidon za camelback a vyrážím do 2.okruhu už s informací, že s Danem to vypadá špatně, že už v prvním stoupáním měl zdravotní problémy, prostě zvracel. A v Teplicích se uvidí, zda bude vůbec pokračovat.
Na 36 km tedy vjíždím do části trati, kde jsem netušil, co mě čeká. Začalo to nepříjemným stoupáním loukami na slunku, po panelce, nic moc. Teprve cestou na Honský Špičák začínají ty pravé Sudety. Náročný sjezdily mi kupodivu nedělají až tak velké problémy, projíždím si je svým tempem, sebevrahy se nenechám vyvést z míry. Část, kde jsou asi 3 velké kamery, doktoři !! a asi největší hromada diváků, tak tuto část pěkně scházím po svých, poznávám místo krkolomných pádů z videozáznamů a mnoha fotek ze Sudet. Nehodlám být jedním z hlavních hrdinů takového filmu a navíc chci vidět cíl.
Po dalších pár kilometrech přijíždím do Slavného, na 4.občerstvovačku. Tam už vidím Dana v civilu, polehávat a děvčata mi potvrzují, že ho zradil žaludek, v prvním výjezdu zvracel, je zesláblý a pouze polehává. Tak, a jsem na to sám. Tak úplně zase ne, protože mám svůj doprovod a kolem sebe plno podobných šílenců na kole se startovním číslem. Od tohoto místa už trať znám a vím, co mě čeká. Držím si pořád takové tempo, které mě bez problémů, bez křečí, bez ztráty koncentrace v těžkém terénu dovede do cíle. Jenom vnímám fyzicky náročné výjezdy a sjezdy, při kterých si člověk vůbec neodpočine, naopak se začne těšit, až pojede do kopce, ale mírného. V Machově na 74 km sundávám kejmlík a beru si pouze bidon. Vím, co mě čeká za kopec bez kejmlíku se mi půjde líp. Tady přichází ke slovu psychika. Zvládnout tuto pasáž a pak už to bude dobrý, i když mě čeká výjezd na Hvězdu a pak ještě 2x na Ostaš, ale to už bude fakt dobrý, tam už jenom zatnout zuby. Kupodivu mě víc straší výjezd za poslední občerstvovačkou na 113 km. Ale vracím se na 88.km kde si beru zpět kejmlík, se kterým dojíždím až do cíle, poslední občerstvovačku míjím bez zastavení a cestou na Skály začínám závodit. Vím, že už se blíží konec a tak se snažím využít všech zbývajících sil a k mému milému překvapení začínám předjíždět několik spolubojovníků. Za zámeckou zdí vjíždím na asfalt, vím, že teď je to už jenom dolů, vím, že jsem to dokázal a zmocňuje se mě ten nádherný pocit, že jsem to dokázal, začíná mi z toho běhat mráz po zádech. Do cíle dojíždím osamocen, nemusím nikoho dojíždět ani před nikým prchat a tak plnými doušky vychutnávám průjezd cílem.
Po průjezdu jsem rád, že mi někdo odebírá kolo, že se dozvídám, že se mi podařilo zajet pod 9 hodin a plný spokojenosti hledám místo na sednutí. A tady má pohoda končí. 10 hodin po Danovi přicházejí žaludeční potíže na mě. Pivo nedopiju, pizzu nedojím, připadám si slabý, začínám polehávat a už se těším do postele. Dan na tom už je o trošku líp, ale taky nic moc. Místo toho, abychom si vychutnali tu atmosféru po závodě, tak odjíždíme do Ádru. Stačím se pozdravit s Milošem z Pardubic a Pavlou a Kamilem ze spinningu. Všichni jsme byli moc spokojeni.
A výsledek ? Na startu asi 780 bejkerů, sportovců, kteří se na takovýto maratón musí potrénovat, jak někdo psal „Pohled na okolo stojící borce říká, že zvěsti o Sudetách asi nelžou, nikde nevidíme postavy ve vietnamských teplákových soupravách, vyskytující se na mnoha maratónských akcích, a také technika o něčem svědčí.“ Tak v tomto poli jsem dojel na 465 místě v čase 8:41:20. Tato čísla jenom pro úplnost, protože ta pro mě důležitá nebyla. Důležitý byl pocit, který byl fantastický, měl jsem radost ze svých sjezdů. Tam, kde jsem při tréninkovém projetí slézal s kola, tak tyto pasáže jsem v atmosféře závodu a spolujezdci kolem sebe sjížděl (samozřejmě ne všechny, jak jsem se zmiňoval, schody pod Hvězdou jsem si taky sešel). Hodně té pohodě pomohlo nádherné počasí. Jet Sudety na mokru, to by bylo asi jiné maso.
Končím vypůjčenými úvodními řádky z Cyklostránek

Postřehy ze Sudet od Vaška Cimbála

Nejtěžší, nejdrsnější, legendární, masakr biků i bikerů, peklo severu a ještě mnoho dalších přívlastků a přídomků ke jménu jednoho z četných českých bike maratonů jsem slýchal po několik let své bikerské kariéry a po celou tu dobu jsme si nebyl jist zda je to jen přehánění nebo skutečnost.
Tak to byla zpověď člověka, který si s bajkem začal teprve ve čtyřiceti letech a teď dosáhl svého sportovního vrcholu. Proto ten rozvláčný úvod. Promiňte i můj neučesaný sloh, ale nejsem spisovatel, jenom jsem se snažil dát dohromady pár svých myšlenek.

Teď už přeji Danovi, aby s kolem zažil tolik radosti, kolik kolo připravilo mě a symbolicky jsem týden po Sudetech na Meridě předal Jirkovi K. svůj pomyslný štafetový kolík bajkového parťáka na dlouhé maratony. Mimochodem, z Meridy ( jeli jsme krátko) mám perfektní pocity taky. Výborný výsledek a hlavně bylo vidět, že mě Sudety nezničily!!!!!!

 

Náhledy fotografií ze složky Cannondale Rallye Sudety 2004

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář