Jdi na obsah Jdi na menu

Chřibská 50 MTB

11. 4. 2005

Kristýna:

Tenkrát poprvé

Asi bych se měla léčit s nějakou ošklivou chorobou – třeba stařeckou demencí, sklerózou nebo tak něco. Když jsem dojela Primaveru, zařekla jsem se (sama sobě), že už žádné další závody – že to prostě nemám zapotřebí. Ani nebudu rozebírat jak, ale už jsem byla přihlášená na Chřibskou 50. Ano, je to MTB….(PRÝ po zpevněných cestách – cháchá).
Dan mi slíbil, že pojede celou cestu se mnou (já ho varovala, nevěřil) a tak také učinil. Na startu jsme si takticky nechali všechny ujet, abychom měli prostor (zejména pro sejití několika prvních desítek metrů hnusné kamenité cesty – nejsu sebevrah, no ne?). A pak už jsme jen šlapali (na kole i vedle kola….bez komentáře). Musím uznat, že většina trati byla snesitelná (jinak by těch 40 km bylo na pěší výlet trochu moc,že?), ale ta menšina!!!
Rozhodně cca druhých 10 km byla MEGAkrize – řekněme psychicko-technická (psychika v háji, technika mé jízdy mimo pevný povrch žádná). Za občerstvovačkou už to bylo lepší (ani koláček jsem si nedala, jak jsem byla na….šlapaná). Pak, musím uznat, bylo krásné stoupání (sice posledních pár metrů humus, ale…nenechám si to zkazit, ne?). Pak už to vesměs šlo. Víc to radši pitvat nebudu.
Jen malé shrnutí: tam, kde bylo po čem jet to bylo dobré, dokonce se musím pochválit, že mi  nedělají ani velký problém žádné kopce (teda ty nahoru, ty dolu trochu jo) a HLAVNĚ musím pochválit Dana, že mě ani jednou za celou cestu neposlal do….prostoru vyhrazeného pro nezdatné MTB jezdce a že mě dokonce po cestě i několikrát pochválil a dopředu hlásil i nadměrné nerovnosti terénu. A nakonec poděkování ségře za zapůjčení jejího zdatného dvoukolého oře (auau můj zadek).
P.S.: na MTB závodech už mě uvidíte (s velkou pravděpodobností), jen jako doprovod vydávající se na vlastní cyklovýlet (a to zásadně po silnici)
Jo, a ještě něco: nebyli jsme poslední (tímto zdravím nejen pány z Obi)


Dan:

Závod s "breptou"

Jaro začalo nějak rychle a mne přepadla závodní atmosféra. Surfoval jsme po cyklo-stránkách jak divej a sosal informace. Nemohl jsem se dočkat, až vyrazíme. Tak jsem na ivelu našel zmínku o malém maratonku u Kroměříže. 50 km, 900 metrů převýšení, tak proč nevyrazit! Podařilo se mi přemluvit Kristýnu - vypadalo to na ideální závod pro člověka, který v životě nejel v terénu - a následně se přidal ještě Jirka.
Takže v této sestavě jsem v sobotu ráno piánko vyrazili. Slíbil jsem Kristýně, že jí budu dělat sparingpartnera po celou dobu závodu, takže můj plán byl - hlavně si to užít.Což vyšlo do puntíku. V předešlých letech startovalo do dvouset lidí. Letos nás již v pátek bylo přihlášených skoro tři sta. Nakonec v deset hodin odstartovalo 470 závodníků!!! Posilněn jedním pivkem před startem (to bylo snad poprvé v životě) jsme v klidu vyrazili ze zadních řad. Jirka měl za úkol hájit teamové barvy a jet, dojet a nejlépe vyhrát.
Zadní řady byly strategické, protože nás již nikdo nemohl předjet, mohli jsme postupovat pouze dopředu. A taky že jo. Několik defektářů jsme minuli už po úvodním sjezdu a hned na druhém kilometru jsem pomáhal nýtovat řetěz. Jednu ze dvou duší, které jsem vezl jsem půjčil na osmém. Pomoc ke zlomené klíční kosti jsme zase volali na dvacátém. Tak jsme pomalu, ale jistě, postupovali vpřed. Našimi konkurenty se za chvíli staly dvě nabušeně vypadající slečny a 4 chlapíci od "slepic" a z OBI.
První poloviny závodu byla především terénní, ale nic strašného. Kopce se dali vyjet a sjezdy sjet. Přeci jen na 41 km (trochu změna v délce) dát 900 metrů nahoru je dost. Kristýna bojovali statečně, všechno náležitě okomentovala, ale zdárně překonala veškerá úskalí tratě, převážně v sedle. Tolik, kolik na tomto závodě, jsem snad v životě nepokecal.
Za občerstvovačkou v Jankovicích, přesně v polovině cesty, to šlo už hladce. Následoval sice dlouhý a prudký kopec, ale vše již bylo po šotolině nebo asfaltu, takže za 3 hodiny 13 minut jsme byli zdárně v cíli. Poslední jsme nebyli, udělali jsme dvě kočky a chlapíky z OBI. "Slepice" nás dostaly.
V cíli nás čekalo pivo, párky, vyhlášení výsledků - dost jsem koukal, kdo ze známějších jezdců si přijel protáhnout brčka, prostě pohoda, tak jak to má být. Pořadatelům se opravdu podařilo uspořádat rodinný maraton, kde sice pár věcí (sprchy, kloudný záchod) chybělo, ale vzhledem k báječnému počasí a startovnému do dvoustovek se to dá prominout. Myslím, že jsme byli všichni moc spokojení. Jirka si zazávodil - dal do toho fakt všechno, Kristýna se projela poprvé na mtb a utvrdila se, že na bike už nikdy nevleze a já si to báječně užil. Díky, díky, díky všem.


Jirka:

Postřehy a ponaučení

Závod jsme zprvu pojali jako závodní trénink na B50 a na Šelu. Později jsem chtěl podpořit svoji přítelkyni jako sparingpartner, ale bohužel tento post si už přede mnou vymyslel a rezervoval Dan, takže nezbylo než vzít veškerou zodpovědnost na sebe, závodit a obhajovat… 
 Jelikož zatím nejsem zkušeným účastníkem MTB akcí, tak jsem hned na začátku neodhadl několik věcí, které mně stály dost času a možná i míst na finálové listině. První chybou byla startovní pozice. Jako neambiciózní jezdec jsem se moc dopředu netlačil, bohužel, nebo bohudík, se ukázalo, že vyšší sebedůvěra by byla na místě. Jelikož to byl docela domácí závod, s nevelkou tradicí, s nízkým počtem startujících v předchozích ročnících (letos počet dvojnásobný), a tím i do jisté míry neznámým (tím ho ale nechci nějak shazovat), startovalo množství závodníků, kteří jen rádi jezdí na kole, nebo ještě nemají po zimě velkou kondici. Během závodu se mi moc nestávalo, že by mě předjel někdo, koho jsem předjel já, když pominu několik kolegů, kteří se pohybovali v mém okolí +-200 metrů. Výhodou bylo, že jsem předjížděl já a nebyl předjížděn, což docela psychicky pomáhá :-)

Ponaučení první: „Pokud se cítíš, neboj se a jdi dopředu.“ 

Trať byla podle popisu organizátorů nenáročná, rychlá a pokud jezdci po zimně získali jistotu v terénu, tak se opravdu z kola slézat nemuselo. Ale všeobecně se jelo dost po silničních cestách něž terénem, pokud se za terén nepovažuje přejezd po panelové cestě, kterou jistě nikdo neviděl s nadšením, pokud po sebou neměl fulla. Zajímavé ale byly prudší výšlapy, které daly vyniknout trénovanějším jezdcům.

I přes silničnější ráz trati se prokázala pozimní nevyježděnost a došlo i k několika pádů, z nichž víme jen o jedné zlomenině klíční kosti, ale jinak to byly jen odřeniny a pohmožděniny, což je docela normální bilance. Sám jsem se jednoho z pádů účastnil, i když nechtěně. Při jednom sjezdu mě popadl záchvat zodpovědnosti a brzdil jsme více než mám ve zvyku, čímž jsem si dělal větší odstup od kolegy přede mnou. Ten bohužel neustál terén cesty, která byla dost poničená od zemědělské techniky, a zablokoval ji tělem svým i kolem. Podařilo se mi sice vyhnout kolu i jemu, ale po manévru jsem letěl mimo trať. To by nebylo tak zlé, pokud by moje trajektorie nevedla přes elektrický ohradník, který byl pod proudem. A řeknu vám, taková rána do lýtka, které rozhodě v klidu nebylo, způsobí docela pěknou křeč. Když jsem vymotával kolo z drátu ohradníku a přelézal k cestě, fikaně jsem si plot přišlápl k zemi. Nedokážu si totiž představit jak mi jiskří v rozkroku (ne vzrušením), stejně jak faráři ve filmu Slunce, sen…a kdo ví co ještě.

Takže ponaučení druhé: „Elektrické ohradníky jsou ZLO ZLO ZLO!“

 Rozhodl jsme se jet jen s bidonem, ale bohužel jsem z nezvyku na občestvovačce nedolil tekutiny,  takže jsem poslední kilometry dojížděl na sucho. Nejhorší co mě mohlo napadnout, bylo doplnit tekutiny pomocí Endurosnacku jahodové příchuti. Za trest jsem ho vyplivl asi třicet metrů před cílem (asi deset minut po konzumaci).

Tudíž ponaučení třetí: „Endurosnack jahoda je ZLO ZLO ZLO!“ 

Každopádně počasí bylo super, pivo v cíly noblesní – jen studené párky k němu moc naladily, ale daly se, nálada vynikající,…
Jen mám trošku obavy, že příští rok budou muset pořadatelé upustit od siláckých řečí typu: „…pořádáme závod a neprodáváme trička,…lidi přijeli na závod a ne na party,…jde o závod a ne o tržnici,…“ protože s počtem účastníků rostou i jejich požadavky na zázemí, které bylo celkem v klidu díky počasí. A řekněme si to na rovinu, kdo si nechce koupit něco do výbavy za lepší cenu než normálně někde na bikové akci? A proč nevydělat na pronájmu ploch k pokrytí nákladů na pohodlí závodníků?
Akce se vydařila, nenáročné (ani finančně) zahájení sezóny, účastnit se může kdokoliv, kdo to chce zkusit, ověřit své schopnosti v nemalé konkurenci, nebo se chce lehce otestovat před závodem náročnějším. I přes některá kritická ohlédnutí nevidím důvod, proč si to napřesrok nezkusit znovu a těšit se na novinky

 

Náhledy fotografií ze složky Chřibská 50 MTB

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář