Jdi na obsah Jdi na menu

Lago di Garda

14. 6. 2005

Lago di Garda     9. - 14. 6. 2005

Milek a Dan

9.6.2005 čtvrtek – Začátek cesty
- sraz ve 4,30 na Novotného
- odjezd v 5,00 hod., kola se nám podařilo dát do auta, sundáváme střešní nosníky, které tam byly dány kvůli neúspěšné zkoušce nosičů za přední vidlici
- průjezd Vídní, tankování za Villachem, příjezd do Tenno po 10 hodinách 28 minutách jízdy, 897 km, průměr 86 km, průměrná spotřeba 5,3 nafty

Po příjezdu první zastávka v Rivě u informací, které otvírají v 15,00 hod, to nám chybí ještě 20 minut do otevření, nečekáme, pokračujeme do Tenna. K našemu údivu začínáme až moc nabírat výškové metry, v Tennu hledáme informace, ale marně, na místním úřadě jsme odkázáni na Lago di Tenno, na informace, kde mluví i jinak než italsky.
Sledujeme první bikery před místním hrádečkem, který se samozřejmě stal objektem našich fotoaparátů. Serpentinami stoupáme další kilometry k Lago di Tenno, kde nacházíme informační srub, ve kterém nám slečna prstíkem v mapě ukazuje místo našeho dočasného zázemí. Ve vesničce Ballino, která nám ihned připomíná Račín, odbočujeme za kostelíkem vpravo a po 1 km jízdy loukou a lesem vjíždíme na samotu - klidnější místo si jen těžko představit. Ovšem naše představa byla trošku jiná. Doma, nad mapou a internetem, kde jsme hledali ubytování, se nám zdálo jedno, které místo z měst Arco, Riva či Tenno vybereme jako základnu pro naše vyjížďky do okolních kopců. Mapa totiž neměla výškopis a my jsme se nyní ocitli v nadmořské výšce 790m a 20 km od centra bikerského dění. Navíc nás čekala nejprve zavřená vrata s dálkovým ovládáním, ale ne v našich rukách, a ke všemu pan domácí nebyl doma. Tak nám pomohli ubytovaní ochotní Němci, zkoušeli jsme telefonáty na agenturu, sice se Dan dovolal, ale výsledek žádný. Po chvíli se pan domácí objevil, ale pozor, jako „správný“ Ital uměl jenom italsky, klasika. Nakonec jsme to nějak zvládli, měli jsme své 2 pokoje - manželskou postel s jednou matrací, takže když se někdo z nás obracel, tak druhý byl jak na houpačce. Ale tím všechny rozpaky končí a nastává báječný pobyt s biky na Gardě!
Neváháme, hned se převlékáme a vyrážíme na seznamovací okruh na Lago di Tenno po turistické značce, která vede kolem našeho ubytování. Obdivujeme nádhernou barvu laga a zpět šlapeme po asfaltce. Seznamujeme se s vesničkou Ballino a vracíme se naplánovat naši zítřejší trasu. S nějakou představou jsme přijeli, jdeme prakticky jenom dolaďovat detaily. A to díky Lubošově mapě a jeho informacím a zkušenostem z loňského pobytu.

10.6.2005 pátek – První den
Plány máme smělé, volíme hned na první den trasu č.5 s nejvyšším převýšením, označenou Malgo Campos, nejvyšším bodem Scaletta 1534 m. Při plánování vyjížděk zjišťujeme, že se tato trasa potkává s trasou č.2 na Monte Velo. A tak plán je jasný, zdolat po trase č.5 nejvyšší bod a při sjezdu do údolí se napojit na trasu č.2 a vyjet na vrchol se stejným názvem jako náš oblíbený časopis. Ten se nám také stal zdrojem informací a tak číslo 6/2004 jelo s námi. Mohli jsme porovnávat zkušenosti vlastní se zážitky popsanými v časopise a hlavně osobně vyzkoušet legendární kavárnu Mecki´s bike & coffee na frekventované křižovatce hlavní silnice z Rivy do Torbole a cyklistické stezky z Arca k Lado di Garda. Ale postupně. Díky našemu ubytování vzdálenému 20 km od Rivy a již uvedené nadmořské výšce dáváme kola do auta a jedeme do Arca, 95 m. Odtud se vydáváme na cestu. Hned po prvních kilometrech jsme pochopili jednu zásadní věc – v informačním centru dostanete zadarmo pěknou publikaci s popisem 9 bikerských tras, s výškovým profilem, navíc dostanete poměrně slušnou mapu v měřítku 1:30000 s vyznačenými trasami, ale v terénu značení těchto tras budete hledat marně. Takže jsme vzpomněli na náš KČT a podobné spolky a na dálku jim opět vzdali hold se značením tras u nás. Mapu vzal do ruky Dan a celý náš pobyt nás naprosto bezchybně vedl po kopcích kolem Laga.
Z Arca vyrážíme v 11,00 hodin, projíždíme po rovince místními vinicemi a necháváme se osvěžovat vodou z rozprašovačů. V dáli, na kopečku, vidíme Castello di Drena, ke kterému začínáme stoupat hned za městečkem Dro serpentinami po asfaltové komunikaci. Za vesničkou se stejným názvem se potkáváme s bikery z Německa. V drtivé většině jezdí na kolech značky Scott a jsou komunikativní, na rozdíl od Čechů. Hned za dědinou projíždíme kolem jahodových plantáží a samozřejmě neodoláme, zastavíme a hlavně já si zobnu těch jahod trošku víc. Mají je nasázené v truhlících ve výši hrudi, takže se nemusíme shýbat, navíc jsou čisťounké a táááák sladké. Poté vjíždíme do lesa a začíná něco, co u nás těžko potkáte. Když jsem totiž kouknul na výškový profil, tak to bylo 21 km stoupání a potom 15 km klesání. Jenom šup nahoru a pak šup dolů. Sem si říkal, že Ital se nezatěžoval podrobněji zpracovat profil trati. Chyba lávky, měl pravdu. Po těch úvodních metrech pozvolného stoupání jsme se dostali do „kultovního“ stoupáku, který je dlouhý 14 km, vpředu neznáme nic jiného než nejmenší placku a vzadu jedno kolečko od potupného kašpárka. A tak stoupáme serpentinami a za každou z nich očekáváme, bohužel marně, že se stoupání jenom trošku zvolní. Všímám si, že zatáčky začaly být popsány. Mají svoje číslo a my máme štěstí, že neznáme koncovou sumu. Tu se dozvíme až nahoře – 16 !! Teď už začínám mít představu o tom, co to je bajkování na Lagu. Pomalu začínám mít obavy, že se nám nepodaří naplnit naše představy o spojení dvou tras. Luboš mě na to upozorňoval, že tady se kilometry nenajíždějí, a člověk nemůže mít velké oči, stoupání dá zabrat. Ovšem ta panoramata, která se nám nahoře otevírají, jsou nádherná a mají zatím ještě na nás tu moc, že nám vlévají do noh sílu. Po chvilce kochání a fotografování na Malga Campo Arco se vydáváme až do výšky 1534 m. Máme velké štěstí, neboť na rozdíl od všech, od kterých jsme čerpali informace, máme krásný slunečný den, dresy propocené. Přesto nepodceňujeme situaci a před sjezdem nandáváme rukávy, podvlékací trička a vesty. A děláme dobře. Už nyní víme, že budeme pokračovat v našem plánu cestou na Monte Velo. Po krásném traverzu se k němu dostáváme poměrně snadno. Poté následuje dlouhý sjezd po šotolinové cestě zpět do Arca, do výšky 95 m. Ve sjezdu Dan zjišťuje pomalý defekt na zadním kole a tak přidáváme a skoro závodíme při cestě k autu. Stihli jsme dojet, tak duši můžeme v klidu vyměnit doma. Nakonec jsme ujeli něco málo přes 50 km, což s tím převýšením je slušné.
Navečer jdeme pěšky do Balouna, děláme nějaké fotky a jdeme navštívit místní Tipico Restorane. Klasika, umí pouze italsky, naštěstí pochopí, že pivo do 2 dl sklenky odmítáme a tak dostáváme velké do 0,4 dl. Pro informaci, německé pivo na 3 euroše. Po dvou pivech odcházíme plánovat další den.

11.6.2005 sobota - Vanilkový croissant a pořádná káva
Kola opět do auta a vyrážíme směr Torbole. Auto parkujeme za prvním tunelem přímo u jezera, kde se konají windsurfingové závody. Však máme kolem auta na place tak pro 2 auta hned 4, ale vše v naprosté pohodě, bikeři - surfaři. Dnešní bikování zahajujeme cestou podél jezera, průjezdem tunelu a hladovým fotografováním krásného Torbole. Kromě kola máme totiž oba své fotoaparáty. Pro ty, co nás až tolik neznají, je fotografování naše další zábava, hned po našich děvčatech a bajcích. Takže na Gardu jsme přijeli bikovat, užívat si a fotografovat. Velmi si vážím toho, že se mi na takovéto akce podařilo potkat tak skvělého parťáka, kdy si člověk rozumí na biku, najdeš naprostou shodu pro fotozastávky, návštěvy občerstvovacích podniků, a prostě najdeš naprostou shodu. Prostě když dáš dohromady společné zájmy, Danovo kuchařské umění a vzájemnou tolerantnost, krásné prostředí a perfektní počasí, vyjdou ti z toho velmi silné zážitky, které tě naplní takovou energií, ze které neustále čerpám a jsem dlouho naprosto happy.
Takže se po kratším odbočení vracím k naší dnešní cestě, trase č.4 označené v materiálech Gardatrentino jako Doss Casina, pracovně si ji označujeme jako výjezd do pohoří Monte Baldo. Luboš sice něco vzpomínal o možnosti vyjet lanovkou z Malcesine do výšky 1752 m, ale tuto možnost necháváme pro těžkooděnce, které tu občas potkáváme a jsem příjemně překvapen tím, jak své chrániče poctivě vozí na vrcholy. Lanovek tu totiž moc nejezdí. Ještě nevyjedeme z centra Torbole a už se zastavujeme v místním parku, který tvoří staré olivovníky, prostě paráda a moje dočasná slabost. Ještě nemineme vyhlídku, na kterou si vylezeme, vždyť jsme na dovolené a ne na závodech. Pokračujeme stoupáním do Naga (222m), nalézáme tu správnou asfaltovou cestu z města a začínáme stoupat. Dnes už vím, že když Ital nakreslí v profilu křivku vzhůru, znamená to skutečně 10 km neustálého stoupání. Takže nejdřív míjíme několik božích muk ve vinicích, poté vjíždíme do zalesněné části a po asfaltové cestě opět stoupáme na druhý nejlehčí převod. Občas zastavíme, abychom se pokochali výhledem na jezero a udělali fotky, byť v oparu, ale cenu pro nás má ta perspektiva, ze které hledíme dolů. A tak dáváme ten asfalt, zatáčku za zatáčkou, myslíme na věci příjemné, mimo jiné také na to, jak by se nám tady hodil výškoměr. Ten by byl v tento okamžik užitečným pomocníkem. No nic, nemáme ho, tak příště. Přesto nám náš vnitřní barometr říká, že jsme už dost daleko, tak se hledáme na mapě, zastavuje u nás Němka, která už sjíždí dolů a takovým společenským tónem nás spíš zdraví, než se ptá, kde asi jsme. Sama to totiž neví, jede citem, tak jako my. Jenom s Danem obdivujeme všechny ty prciny, které se objeví díky vlastním silám až v těchto výškách. Můj obdiv mají i někteří daleko více prošedivělí kolegové na bajcích, kteří mi říkají, že pokud budu moci, tak je ještě hodně hodně kopců, na které bych se měl podívat. Abych to zkrátil, místo původních 1128 výškových metrů se dostáváme do výšky přes 1300 m. V jedné ze serpentin to otáčíme a sjíždíme k místu, kde jsme se potkali s Němkou, opouštíme asfalt a sjíždíme po kamenité cestě dolů. Taloši to mají perfektně vymyšlený, stoupáš jak magor po asfaltu, ale dolů si užiješ sjezdu. Občas si s Danem ťukáme na hlavu při pohledu na dopravní značku zákaz vjezdu všech motorových vozidel, přičemž nás kameny na cestě donutí slézt z kola a tlačit ho vedle sebe. To si říkám, jestli to stoupání stálo za to, tlačit kolo i dolů. Naštěstí to je jenom jediných pár metrů, které jsme potupně slezli. Jenom by mě zajímalo, zda by to Luboš dal. Asi jo, ale muselo by mu lepit! Díky absenci značení a krásným sjezdům, které přátelé z redakční rady Vela nemohli zažít a proto jsme si v článku přečetli o nudném sjezdu po asfaltu, ocitli jsme se v osadě Sano, podél vinic sjeli k hlavní cestě k Lago a po cyklistické stezce se dostali do Torbole. S kolem jsme sjeli k vodě, udělali pár titulovek s pozadím právě zdolaných výškových metrů a po domluvě se rychle vydali směr ubytování. To vše ale jenom proto, abychom se osprchovali, převlíkli do čistého a vrátili se nasávat atmosféru Torbole. Procházky využíváme k fotografování, návštěvě cykloprodejen a půjčoven a hledáním vhodné kavárničky. Musíme totiž vyzkoušet pravé italské tiramisu. Děcka, to fakt nemá chybu!!! Právě jsem se zamiloval do Itálie. Verdo, příští rok jedeme do Itálie k moři. Verda totiž miluje vodu, Lenka moře a já začínám objevovat i jiné hodnoty, než je bikování. Navíc jsem si dnes přečetl článek, rozhovor s fotbalistou Nedvědem. Zmiňuje v něm své začátky pobytu v Itálii, jak se naučil italsky, a tak dále, ale jak je taky nutné dát za den několik káviček v kavárně. Ne, že bych bez toho nemohl žít, ale pokud pojedete do Itálie, tak tiramisu s kávičkou je nutnost!!!
A tak máme za sebou další nádherný den.

12.6.2005 neděle - Třetí kritický den
Třetí den na kole, asi by se měla dostavit krize. Proto jsme si zvolili méně náročný profil, na kilometry normální den, můžeme ho nazvat jako etapu Lago di Tenno, neboť z místa ubytování si užíváme několika kilometrového sjezdu do Arca na kole a závěrečné stoupání do 790 m za nás nikdo nevyšlape.
Po uvedeném sjezdu začínáme projížďkou po centru Arca. Uděláme pár fotek a po cyklostezce (takřka celé lemované různobarevnými oleandry) podél toku Sarca se blížíme k Lagu. Do obydlené části se dostáváme v místní části Linfanu, kde máme přejet rušnou komunikaci, po které každý den projíždíme autem. Dříve, než ji přejedeme, se Dan rozhlédne a všímá si kultovní kavárny Meckis bike&cofee, kterou by žádný biker neměl minout! Informace o ní jsme získali díky časopisu VELO, jehož jsme pravidelnými čtenáři. Takže biky šli do stojanů a Dan bez váhání přinesl kávičku a vanilkový croissant. Obojí perfektní, a té náplně, mňam. Zase si uvědomuju, jak naši obchodníci doma na nás chtějí rychle zbohatnout a šídí nás! Fuj! Ale zastávka byla fantastická – v naprostém klidu, za velmi příjemného počasí popíjení kávičky, pozorování okolí, sledování biků (opět nemusím zdůrazňovat, že nejvíc se tady jezdí na Scottech), bikerek a bikerů. Paráda. Po této zastávce následuje cesta podél Laga, do kterého Dan smočí nejen bike, ale i tretry a ponožky. Jako by to měla být nějaká předzvěst toho, jak budeme vypadat za chvíli. Od hor se totiž začalo valit černo a tak jsme urychleně zvolili cestu do místa přechodného ubytování. Vypouštíme cestu po červené značce terénem a volíme asfalt. Ale ne ten, co jezdíme autem, ale druhou stranu údolí přes Varone a Franzo. Děláme dobře, protože nás stihne déšť, Dan využívá své pláštěnky na batoh a při různé síle deště vyjíždíme až do Pranza. kde přestává padat voda a umožní nám udělat pár fotek. Rychle ale pokračujeme výš a u Lago di Tenno nás chytá hustý déšť, ale už v něm vyjedeme až do Ballina, kde se přece jenom na chvilku schováme do autobusové zastávky a kde taky padá naše rozhodnutí, že po teplé sprše se vydáme vyzkoušet místní pizzu. Ta nás uspokojila a den jsme strávili opět na výbornou.

13.6.2005 pondělí – Závěrečná vyjížďka
Vstáváme a při pohledu z okna máme trošku obavy z počasí. To nevěští nic dobrého, mraky se válí tak nízko, že není vidět na protější vrcholky. Ale neprší a to rozhoduje. Trasu máme vybranou, číslo 8 z brožurky s cílem San Giovanni. I dnes necháváme auto autem a sjíždíme do Tenno, kde se napojujeme na popisovanou trať. Už víme, že směr vyjížďky musíme dodržet dle příručky. Ta vede totiž stoupání po zpevněných širokých cestách a při sjezdu si pak člověk trošku užije bikových cestiček. Ne jak ti Němci, co jedou v opačném směru,pak tahají svoje fully do kopce na ramenou a snad si sjezdu neužívají nudným asfaltovým sjezdem. Na trať č.8 se napojujeme ve sjezdu, v samém závěru trasy a užíváme si klikaté nezpevněné cesty mezi olivovými háji, naprostá paráda. To už nám i svítí sluníčko a opět fotíme a fotíme. To je naše obrovská výhoda, že oba dva jsme náruživí amatérští fotografové a zastávek na focení si užíváme oba a nemáme ten pocit, že někoho tím zdržujeme. Takže další plus celé mise. Sjíždíme až do Varignana, kde popisovaná trasa začíná a my začínáme 11 km stoupání na S. Giovanni, ze 100 výškových metrů do 1148m (samotné S. Giovanni má 1057m). Cestou vzhůru projíždíme kolem vinic, kde řádky jiného majitele jsou signalizovány růžemi různých barev a zhruba v sedmistech metrech se zastavujeme u Dos del Clet, výhledem na údolí řeky Sarca a protější kopce, kde jsem řádili první den. Nafotíme titulovky a pokračujeme ve stoupání k našemu cíli. Podle mapky nás těsně pod nejvyšším bodem našeho stoupání čeká nějaká boudečka s občerstvením, na které si už děláme chuť, nějaký ten salátek. Je tedy před námi poslední stoupání našeho pobytu. Dan se posilní hroznovým cukrem a pak už přijíždíme k ristorane, kde jsme jedinými hosty. Vedoucí se zeptá, odkud jsme, pak zmizí a přichází mladé děvče a česky se zeptá, co to bude. To bylo naše štěstí, protože na jídlo toho moc neměli a tak domluva v češtině byla veselejší. Děvče z Krkonoš, které žije ve slunné Itálii už 5 let nám přichystalo a přineslo ven ke stolkům pánev plnou penne, velmi chutných, každému z toho vyšli 2 porce. Vše jsme snědli, dali si další pivko, svlékli propocené dresy, vystavili na sluníčko a sami se v teplém počasí uložili do vodorovné polohy. Naprostá idylka.
Cestou zpět opouštíme popsanou trasu a přes S. Silvestro a Fabrik míříme do Ballino. Při sjezdu, který byl dost kamenitý a strmý potkává Dana druhý defekt, tentokrát přední kolo, potkáváme několik Němců se Scotty. Od kostela v Silvestro jedeme již po asfaltu a projíždíme místa, která jsou v naprostém kontrastu s těmi místy, která jsme projížděli před 20 km. U Laga výstavní domy, vinice, olivovníky, kavárničky, tady statky, traktory, brambory, kukuřice. Trošku překvapení při posledních našich kilometrech na biku.

14.6.2005 úterý - Zpátky
Balíme, jedeme domů, tentokrát směr Brenner, cesta je plynulejší, po rakouských dálnicích, zejména po A1, to jede dobře, už je opravená, takže se nenaplnila slova ostatních o hodně omezeních.
Cestou se Dan dozvídá od Lucky nějakou dobrou zprávu, takže cesta zpět je o to veselejší.

Asi by to moje dlouhé psaní mělo mít nějaký závěr. Mám to štěstí, že je velmi krátký. K celému pobytu a ježdění se dá napsat jenom jedno PERFEKTNÍ. Ostatní jsem popsal dost dostatečně. Počasí, ježdění, focení, tiramisu, pizza, penne, vše jsme ochutnali, snad chyběli jenom ty naše holky. Tak snad příště.

Milek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář