Jdi na obsah Jdi na menu

Merida Bike Tour

17. 9. 2005

MERIDA BIKE TOUR 2005

Je neděle ráno a mě probudilo svítící sluníčko - proč to tak nemohlo být i včera. Fakt se těm rosničkářům nedá věřit ani nos mezi očima. Vyhrožovali sice zhoršením počasí, ale takhle si to teda vůbec nepředstavuji. Vlastně ale nevím, proč nadávám, protože včera jsme absolvovali závod v krásném prostředí a hlavně nám za celou dobu nepršelo.Ale po pořádku ....
Už to začíná být nuda! Asi už tu přípravu máme tak našprtanou, že nás nechytají žádné nervy a vše již zvládáme v poklidu, bez nervů. Kolo jsem chystal sice už v pátek, ale co taky. Vždyť jsem jen namazal řetěz. A zbytek? Ráno jsem vstal, kouknul na teploměr a z okna a podle toho se oblíknul. Pár věcí hodil do tašky a lehce po sedmé vyrážel. Stejně tak Jirka a Milek. V Jedovnicích nás přivítala neskutečná zima. Ještě že jsem měl flísovou čepičku a bundu, jinak nevím nevím. Prezentace proběhla v pohodě, dostali jsme kšiltovku, tričko a ponožky. Nutno přiznat, že takovéto dárky jsou na Meridě standardem. Do startu nám zbývaly skoro ještě dvě hodiny, které jsme strávili poskakování, pocházením a jiným zahříváním, prohlížením stánků a baštěním. S převlíkám nebylo v takové zimě kam spěchat.
Na start jsme vyrazili až čtyři minuty před výstřelem a v poklidu si stoupli na chvostík. Ještě v té chvíli se za námi objevila ozdoba tohoto závodu Gunn-Rita Dahle - olympijská vítězka a mistryně světa v MTB. Bohužel s námi nevydržela a cpala se kamsi dopředu!!! A je tu start. Peloton odstartoval v poklidu. Vědom si své momentální fyzičky a počtu najetých kilometrů za poslední dobu se nikam necpu. Počáteční asfalt samozřejmě láká, ale musím se hlídat. Z naší trojice vjíždím do terénu první. Moc jsem nevěděl, co se dá čekat. Přece jen noc před závodem mírně pršelo, takže nás čekalo překvapení, jak bude trať vypadat. Nakonec blátivé úseky byly, ale kupodivu bylo více těch sušších.
Po prvních pár kilometrech jsme vzdal svoje předsevzetí na zlepšení svého času jak na krátkou (2:31) , tak na dlouhou trať(6:32) a začal jsem se soustředit pouze na dojetí. První náročný technický úsek vždycky čeká před první občerstvovačkou. 20 cm bláta a pak vracečka do kopce. Ale většina to již zná a tak vše proběhlo ok. Následuje první výšlap, první kašpárek. Neskutečně se trápím - kolo mi vůbec nedrží směr, zadek plave, napadají mě všelijaké hříšné myšlénky. Na dvacátém kilometru mi na záda funí Milek, tak aspoň nejedu sám. Od té chvíle se máme neustále na dohled. Taky se mu nejede zrovna nejlíp, ale dáme to. Za druhým bufetem v Bukovince následuje dlouhý šotolinový sjezd. Vědom si stavu svých pneumatik nechávám toho blázna za mnou předjet a jen se koukám, jak se nemůže vejít do "té" pravotočivé zatáčky a mizí tygrem přes řídítka někde v lese. Naštěstí je v pohodě. Až ve sprše se Milek přiznal, že i jemu se toto místo stalo osudným - odřený bok, koleno, kotník, loket. Jako kdyby to tam neznal! :-)
Největší krize přichází při prvním průjezdu cílem. Zastavím se na občerstvovačce (mimochodem jsou velmi dobře zásobené) a nikam nespěchám. Čas +- 3:00, takže docela v pohodě. Už bych zde mohl zůstat, dát si teplou sprchu, langoše a jen koukat, jak se ostatní trápí. Následuje totiž kopcovitá pasáž, což se ztuhlýma nohama není nic moc. Šlapeme lehké převody, šlapeme pěšky, ale nešlapeme sami. Držíme se na střídačku skupina asi šesti bikerů a trpíme. Kopce jsou čím dál tím delší, sjezdy čím dál tím náročnější a už se nám nechce šlapat ani po rovině. Dojíždíme na poslední jídlo a podle času to vypadá, že bychom přece jen mohli můj čas z roku 2002 překonat. Je to sice těžké, ale jdeme na to. Výjezd po asfaltu z Pístovic je trochu odpočinkový, ale terén nás hned zchladí. Namontované kolíky na botách se ukázaly jako dobrá volba - tolik jsme toho už dlouho na závodech nenachodili.
Čeká nás již jen závěrečný kopec do Bukovinky, ale ten fakt stojí za to. Je neskutečně dlouhý a když už to vypadá, že je konec, tak se objeví ještě jeden stoupák a za ním další. Ale pak už je vidět kostel v Bukovince, kousek asfaltu přes vesnici a pak šotolinovou cestou na Olšovec. Dupu na velkou pilu, Milka za zády, už jsem unavený i řadit. Závěrečný sjezd k Olšovci už mi byl fakt jedno. Kameny nekameny, jedu co to dá, ať už to mám za sebou a sprintujeme do cíle. Hurááááááá. Podle mých hodinek máme čas 6:11, takže přeci jen zlepšení, ale počkám si na oficiální výsledky.
V cíli je zima jak sviňa, takže rychle do sprchy. Ty snad jsou jedním ze dvou černých puntíků tohoto závodu. Jsou totiž na desetikorunu, kterou u sebe samozřejmě nikdo neměl (pořadatel nevaroval) a nemají žádnou odkládací plochu. Druhý černý puntík bych udělil opět za pivo - budvar není fakt nic moc a ještě na něj byla hodinová fronta!!! Ale při rozhovoru s Michalem Kočařem ve frontě na langoše (btw mají novinku - langoš s nivovou omáčkou, mňam) je mi už vše jasné. Budvar je oficiální sponzor Českého poháru, takže nemohli jinak. Škoda.
Pro všechny zúčastněné byla připravena ještě pamětní medaile a báječný obrovský řízek. Vše jsme zbouchali a ani nečekali na vyhlášení tomboly (stejně nevyhráváme) a mazali do tepla domova. Jo, ještě jsme zapomněl zmínit, že Jirka dojel necelou hodinku po nás. Je dobrej. Sice říkal něco o dvouhodinové krizi a pomoci chlapíkovi s Gerry Fischerem, ale o tom vám třeba napíše sám.

A oficiální výsledky (dorazily již v neděli v 9:52):
1.        Horák Martin         3:46:48,1
35.      Dahle Gunn-Rita    4:15:08,1
116.    Kopáč David         4:56:39,8
282.    Hrčka Milan           6:12:25,1
283.    Klimeš Dan            6:12:25,5
322.    Knauer Jiří             7:07:37,5
z celkového počtu 331 bikerů, kteří dojeli dlouhou trať.

Dan, 18.9.2005

 

Náhledy fotografií ze složky Merida Bike Tour 2005

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář