Jdi na obsah Jdi na menu

Přes 3 vrchy Vysočiny

16. 7. 2005

Přes 3 vrchy Vysočiny, 4. ročník

Na výlet jsem se vydali již v pátek, abychom mohli cestou navštívit naši oblíbenou prodejnu v Batelově www.rejoice.cz, a nakoupit spoustu (spíše hromadu) super oblečení pro volný čas a dobrou náladu. Naším zázemím se stala chaloupka asi 20km od startu závodu, kde jsme se kolem druhé hodiny všichni sjeli a zašli do hospůdky na lehký oběd (srnčí gulášek, langoše, salám s cibulí,…).
Odpoledne jsme se zabydlovali a chystali na noc. Já s Danem jsem se rozhodli, že se trošku projedeme a zajedeme se zaregistrovat do Cerekve na závod. Milek nás odmítl ze slovy, že sedne na kolo až těsně před závodem aby si udělal chuť. Vzhledem k letošní horší kilometrové bilanci jsem byl rád, že se trošku protáhnu a prověřím kolo před maratónem. Naše milované ženy se šly projít do lesa a donesly pěknou hromadu hub, která padla na večeři. Jedli jsem je ale s mírou, přece si nezkazíme závod neuváženou stravou.
Každopádně Milek s brzkou registrací také neotálel a potkal se s námi v Cerekvi kolem 19.hodiny. My s Danem jsme měli na plánu, že pojedeme do Cerkve a zpět, což by nám mohlo vynést +-40km. Bohužel po té, co jsme někde v lese lehce zabloudili, a pod heslem: „Všechny cesty vedou do Horní Cerekve“ jsme měli najeto cestou na registraci kolem 35 km a představa, že bysme se měli vracet přes pěkné kopečky domů, nás donutila přemlouvat Milka, který se nám potutelně smál, aby nás odvezl do Jilmu. Zprvu se cukal a dělal, že ne, ale je to kamarád, takže nás ušetřil. Diky.
V sobotu ráno jsme se probudili do krásného a slunečného dne, lehce nasnídali, dochystali a vyrazili s naším krásným doprovodem směr bikové klání. Přijeli jsme sice dostatečně včas, ale stejně za 5 minut 12. Na parkovišti už mnoho místa nezbývalo. Parkovací louka byla lehce podmáčená, ale v zásadě žádná tragédie. Docela nás pobavily fikaně vymyšlené vojenské latríny. On vzhled byl docela nudný, ale když vidíte nějakého kolegu, jak se dobývá do podobného zařízení boční stranou a s výrazem zloděje který se vloupává do banky rozplétá toaletní přístřešek, a druhého, který ví jak na to, docela vás to pobaví. Holt cizí neštěstí často zlepší náladu, je to sice smutné, ale je to fakt.
Jak je naším zvykem, jezdíme se projet před startem kousek od startu mimo veškeré dění a domluvit si taktiku a dopřát tělu menší úlevu…cestou zpět jsme museli chvíli přihlížet prvním startujícím z delší trati, stáli jsem v zatáčce, která nebyla sice prudká, ale dalo se tam ve větší rychlosti docela nepříjemně položit kolo a strávit pár týdnů nad ošetřováním pěkných lišejů. V této zatáčce jsme byli svědky jednoho přírodního úkazu – přesněji se nám zase potvrdilo, že jezdci týmu Uniqua jsou bezohlední hazardéři, kteří se nebojí atakovat v balíku - který čítá asi 300 jezdců - kolegu, který jim snad nedal menší přednost, když je nenechal lehce předjet, protože se celou cestou nedíval za sebe, jestli nejede kolem náhodou nějakej hňup, který jede asi o život, jinak si to nedokážu představit. Bohužel jsme relativně častými svědky podobných šarvátek a agrese ze strany zmiňovaných jezdců relativně často, takže asi nejde jen o náhodu. Ale věřím, že nejsou všichni tak tupý, retardovaní a dokáží závodit čistě a bez agrese. Uff, to jsem se zase naštval.
Start proběhl tradičně s jistými oficialitami, které většinou pomáhají zvýšit ego nějakému papaláši v oblasti, sponzorovi, ale žádná tragedieJ
A už se jede. Většinou po startu se snažím držet u Milka s Danem, ale asi ještě neumím tak projíždět davem, takže kamarády ztrácím po prvních kilometrech. Aspoň se nemusím stresovat. Takže si jedu svým tempem, vyberu si výkonnostně podobného jezdce a toho se držím, popřípadě vyměním za jiného. Je dobré mít trošku přehled o tom jak se jede jiným a jak má člověk zvyšovat snahu o vyšší rychlost.
Prvních několik kilometrů se jede po silnici, takže má člověk čas pomalu probudit zbytek osoby, která v něm ještě dřímá a nachystat se na zátěž. Následuje polňačka, která není z nejnekamenitějších. V těchto místech jsou vidět první odpadlíci, kteří moc nejezdí a jsou po rovné silniční části na konci s dechem. Po pár kilometrech se zajíždí do lesa táborem, přes který teče říčka nebo velký potok. Každopádně při příležitosti maratónu to táborníkům nedá a dělají závod zajímavější zvednutím hladiny brodu, takže si můžete osvěžit nohy na dalších skoro 50 km a mít tak mokro po celou dobu závodu v tretrách. Cesta se příjemně zvedá do prvního kopce, přejíždí se dost kořenů, kolem krásné lesy, občas houbař. Trať vede oblastí, kterou vede spousta pevných cest. První přejezd jedné z nich nabízí možnost ukázky bikového umění efektním přeskočením potoku pod ní, což se mi ale nepodařilo, protože cestu zablokovala skupinka opatrnějších. Nedá se nic dělat, třeba příště, chápu nenutím.
Pak už je to cestou necestou…..cestou…necestou…mám výpadek….cestou…necestou….
Podle orientace v prostředí jsem pochopil, že se blíží bonbónek v podobě výšlapu na Javořici. Lehce se rozjet před kopcem, zatáčka, pomalu ubrat zátěž a už jen funět. Mít fyzičku jako po zimní přípravě na spinneru, tak to dám až nahoru, ale bohužel. Každopádně jsem si dojel až k fotografovi (měl jsem štěstí, fotil 2x), kousek za něj a pak jsem už musel po svých.
Jak už to bývá u kopců, následují „zkopce“. Tenhle byl vydařený, být tam více lidí, před kterými by stálo ze to riskovat pád, jistě to udělám a pokusím se o efektní džampík, ale radši jsem jel na jistotu a jen jsem si přeskakoval žlábky abych ulehčil kolu. Byl jsem rád že jsem to nepoložil, ona ta padesátka na tachometru by nebyla k tomuto aktu ideální.
Pak už je to cestou necestou…..cestou…necestou…mám výpadek….cestou…necestou….
Cestou po další polňačce člověk míjí šipky, které navádí na delší pokračování závodu, což se mě letos netýkalo, třeba někdy příště. A to už je vidět Batelov. Člověk si už říká, že je to jen kousek. Následuje sjezd schodů, užší uličky s přihlížejícími diváky, přejezd náměstí a velká sprcha v podobě hasičského vozu dopřávající závodníkům příjemné osvěžení. Pak už jen menší kopeček a další občerstvovačka.
Pak už je to cestou necestou…..cestou…necestou…mám výpadek….cestou…necestou….
Podle tachometru který již překročil délku závodu, a orientace v terénu cítím, že se blíží konec, poslední minikopeček a jupí na finální sjezd. Bohužel se vloudila chybička, špatně jsem přehodil, což mě stálo ztrátu kinetické energie. Nevadí cíl už je cítit ve vzduchu, poslední tuhé šlápnutí, které znamená poslední doušky ionťáku, který sice už nechutná jak na začátku, ale osvěží. V camelu zbyl asi jen pidi doušek, víc jsem nevycucl. Finální sjezd je nádhera. Už jen vybrat zatáčky, nepoložit to při nájezdu na písek a jupí do cíle. To jsem ještě netušil, že si na nás přichystali jakousi opičí dráhu, která plní funkci zpomalovače. Bohužel jsem to nečekal, takže ještě poslední přehození a dojezd.
Netrvalo to ani 10 s a už u mě byla Verda, která mi odebrala kolo, vyfasoval jsem vodu od personálu závodu. Cestou za zbytkem naší výpravy jsem dostal pivo od své milované ženy, bohužel jsem ho přenechal Danovi. Asi bych ho hned vyhodil, musel jsem se trošku rozdýchat. Pak už následoval salát pro ty, kteří dojeli, popřípadě řízeček, pivo, postupná regenerace, pomalé přemístění k autům a návrat do chaloupky, grilování, mytí kol, víno, pivo, jídlo. Prostě pohodičkaJ
Takže děkuji všem zúčastněným za pěkný víkend. Proto tyhle akce miluji.
Občerstvovačky byly standardní, ničím nepřekvapily, personál vstřícný, objevily se i soukromé nápojové stanice, které jistě mnohým pomohly. Díky za ně.

Jirka

 

Náhledy fotografií ze složky Přes 3 vrchy Vysočiny

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář