Jdi na obsah Jdi na menu

Primaverabike

20. 3. 2005

JSEM PRVNÍÍÍÍ!!!!!!!

Teda ne úplně, ale čtěte a pochopíte.

Vzhledem k tomu, že jsem překonala sama sebe (a své vlastní koleno) a sedla jsem znovu na kolo, přišly i mé první závody. Ale trochu po pořádku. Na podzim jsem najela nějakých 500 km (ano, opravdu celých 500) a přes zimu to vyřešila elegantně spinningem (2-4 x týdně). A právě na spinu to začalo:

Jelikož chodím pořád na stejné hodiny, sešla se časem velice příjemná parta zahrnující i českého paralympionika Pepu Winklera. Ten vzhledem ke svému „handicapu“ (podezírám ho, že je na tom lépe, jak většina z nás – aspoň psychicky) nestačí nabušeným borcům silničářům a tak hledá sparingpartnery na vyjížďky mezi slečnami – začátečnicemi. Už dlouho mě tahal na nějakou vyjížďku, až mě ukecal na Primaveru. Takže jsem první, kdo letos závodil – HEČ!
Primaverabike jako první závod sezóny měl oproti minulým ročníkům několik novinek: stal se „mezinárodním závodem“ se startem v Rakousku a hlavně přibyl nedělní program Promaverabike road pro silničáře (v sobotu se jely MTB).
20.3.2005 mě v osm ráno vyzvedl Pepa doma svojí astrou (nevěřila jsem, ale pojme 3 lidi, Pepovu tříkolku, moje kolo + všechny nezbytné věci) a vyrazili jsme do Laa, kde měla být mezi devátou a desátou prezentace. O půl desáté se v otevřeném kufru českého vozu objevila cedule „kancelář“ J. Když pominu kategorie „dětské“ (kadeti, kadetky, junioři, juniorky,…), byly tři mužské kategorie (dle věku a licence) a jediná ženská. Podle propozic měli mužové před sebou 50 km a ženy 36 km. Tak jsem se jako žena přihlásila.
Od rána byla na teploměru kvalitní nula, na sluníčku dokonce i jeden osamocený stupeň. Tak jsme se převlíkli (do letních nohávů, ale návleky od Juráška a tatínkovy windstopperové rukavice mě zachránily – dík) a kvalitní půlhodinku stepovali na slavnostním startu (papaláši pili vínko, televize točila, fotografové fotili a my jsme mrzli). Pak jsme se přesunuli na ostrý start a promrzli další čtvrthoďku. Start žen a kadetů byl 5 minut po startu mužů, což naprosto zhatilo náš plán jet s Pepou spolu.
Tak jsme vyrazili. Všichni natrénovaní silničáři (byla jsem jediná na treku) mi po první minutě zmizeli nenávratně z očí a aspoň na hranice za mnou vydrželo poslední pořadatelské auto (připadala jsem si opravdu skvěle). Pak už jsem zůstala sama. Trasa vedla z Laa an der Thaya přes Hevlín a Hrabětice do Hrušovan nad Jevišovkou, kde jsme se napojili do prvního okruhu přes Litobratřice a Drnholec do Jevišovky, kde bylo zázemí a cíl. Už na startu se objevily pochybnosti o délce tratě. Když jsem ještě s úsměvem na tváři dojížděla první okruh, měla jsem na tachometru 36 km, ale prostě jsem šlapala dál a v cíli to bylo 55 km (ženy jely dva okruhy, mužové tři – 75 km).
Přiznám se: seděla jsem poprvé od podzimu na kole. Takže si umíte představit ty pocity. Před sebou jsem měla nespecifikovaný počet kilometrů, profil tratě vpodstatě placatý (decentní vlnky), vítr šílený (a ledový) a všichni zmizelí v nenávratnu. Tak jsem si řekla, že na to mám a rvala jsem se. Prvních 10 km byla krize – byli jsme všichni šíleně promrzlí a než se svaly zahřály….Pak už se jelo celkem pěkně – prostě boj s větrem. Byla jsem odhodlaná to ale po prvním kole zabalit, abych se úplně nezrušila, ale když jsem projížděla Jevišovkou a pořád mě nikdo nepředjel o kolo, rozhodla jsem se, že to dám. Na 40 km mě předjeli první dva chlapíci (teda pokud to byly ty dvě rozmazaný šmouhy, co mě převálcovaly) a přišla druhá krize. Zdlábla jsem poweršneka (dokonce jsem si PŘED závodem oddělala alobal) a zatla zuby (vítr celkem zesílil). Trápila jsem se skoro 10 km, postupně mě předjelo ještě pár chlapíků, někteří měli dokonce nápad, ať se jich chytnu (asi je nenapadlo, že jsem z nějakého důvodu o kolo pozadu) J. Pak už mě jen šíleně bolel zadek, ale jelo se už dobře.
V cíli jsem zjistila, že jsem Pepu sice dojela asi na 25 km, ale že zrovna „kufroval“, takže jsme se minuli. Taky jsem ocenila místní hospic (ne, že bych na tom byla tak špatně) – po záchodě jsem toužila 54 km. K obídku bylo na výběr z pěti jídel a samý mňamky.
A to nejlepší nakonec: byla jsem na bedně! No dobře – přiznávám – jely jsme jen 3 ženský, ale: čas první 1:58, druhé 2:05 a já 2:20 (na to, že měly závodní licence…..).
A ještě pro pobavení ceny: kromě propagačních materiálů (ráda půjčím mapky Mikulovska, Hrušovanska a cyklotrasy Brno-Laa a katalog Atexu) mi byla odměnou 3 kg činka a 6 velkých sklenic zavařenin (konkrétně 2x zelí, okurky, řepa, lečo a švestky).
Celkový dojem byl úžasný - asi z překonání sebe sama (přece jen v těch podmínkách jsem se rvala celou dobu sama). Jinak počasí krásně slunečné - až na teplotu (max. 5°C) a šílený vichr. Organizace byla myslím až na start a decentní sek v délce trati úplně v pohodě. Rozhodně doporučuji na zahájení sezóny www.primaverabike.com.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář