Jdi na obsah Jdi na menu

Šela marathon 2006 aneb Hujerovic na Helfštýně

6. 5. 2006

Na Helfštýn jsme letos dorazili již po páté (tedy Milek již po šesté a tudíž patří ke stálicím ve startovním poli), tím ovšem vše klasické končí. Nastalo plno změn, tak nevím, kde začít. Snad tedy článek nebude moc zmatený.
Novinkou letošního ročníku byla krátká trať. Vzhledem k mnoha okolnostem (málo najetých kilometrů, tunel na trati, malé holčičky v zázemí, váha, věk atd.) jsme zvolili právě ji. Tím pádem bylo příjemné, že jsme nemuseli ráno nikam spěchat a vše jsme zvládli v naprosté pohodě.
Milek (Lenka a Verda) dorazil do Lipníka (nové místo prezentace a startu) první a v předstihu, takže stihl i start "dlouhé". Aspoň již věděl, co nás čeká. My ostatní - Jirka (plus Kristýna a Sára) a já (Lucka, Laura a Vanda) jsme byli v těsném závěsu. Jen co jsme zachránili feldu před utonutím v bahně, dorazila ještě podpůrná část Hujerových (Lucčina mamka, taťka, děda a babička), kteří nás přišli podpořit a nasát atmosféru závodu.
Opět se projevilo, že na H. je vždy hezky (to jednou se nepočítá a potvrzuje pravidlo), tak panovala dobrá nálada, holky šly z náruče do náruče, prostě předstartovní pohoda. Fakt jsme zvažovali, že zajdem na pivko! Odolali jsme.
Lehce po jedenácté jsme vyrazili do Lipníka, kde byl start. Do první lajny jsme se necpali, tak jsme mohli v klidu okukovat konkurenty a baby - bikerky. Bylo teplo, tak bylo na co koukat. Tušili jsme, že na prvním úseku podél Bečvy nás čeká protivítr, tak jsme to chtěli přežít v balíku. Pak už jen každý sám za sebe. Teda za nás.

Cesta do Milenovic, kde jsme se napojili na "dlouhou" vedla po polňačce podél řeky. Bylo vidět, že zde před nedávnem byla voda, protože kaluže ještě nestačily vyschnout a taky byly koleje plné písku. Na této trase nás čekala jedna z novinek - štola z dob Ferdinda osvětlená loučemi. Bylo to takové šméčko na lidi - do této štoly by se vešly dva vlaky vedle sebe, louče neměly šanci ji osvětlit ani náhodou, i když jim pomáhaly tři halogeny. Stejně nebylo místy vidět, kam jsme jeli a jestli je někdo před námi nebo vedle, ale ... jeli jsme tunelem!
Pak už nás čekalo připojení na dlouhou, na které se závodilo tou dobou už 3,5 hodiny. Asi muselo být pro bikery na této trati hodně deprimující, když jsme se kolem nich s více silama míhali. Za Milenovicema nás čekal první rozhodující kopec. Do této doby jsem se držel s Milkem a Jirkou pohromadě. Startovní pole se zatím neroztrhalo a ani tady se to nenatáhlo. Již jsme začali pociťovat, že mnozí naši souputníci nejsou příliš technicky zdatní ani zvyklí jezdit v balíku, natož brát ohled na okolojedoucí. Ach jo!

V tomto špalíru závodníků jsme dojeli do Uhřínova na první občerstvovačku. Tady jsem začal litovat, že jedu "krátkou", protože koláče byly tak fantastické a já na ně měl "pouze" dvě zastávky. Pořád jsem se cítil v pohodě, Milek byl za mnou, Jirka kdovíkde. Ještě jsem zapomněl zmínit, že jsme se na startu potkali (jak již tradice velí) s Tomášem a Majkou Husákovými z Třince. Startovali ze zadní lajny, ale velmi brzy se okolo Tomáš prohnal volajíce "zdravím Brno". Někde nad Milenovem jsem ho viděl, jak řeší defekt. Tato nehoda potkala i Milka, kdy po výjezdu okolo sjezdovky zjistil, že je na prázdným. Ve dvou se to lépe táhne, tak jsme měli duši vyměněnou za pár minut. Stejně nebylo kam spěchat, protože následující krásný sjezd se šel. Prostě moc lidí na trati a mezi nimi snad úplní amatéři!!!

V trailu nad peklo a následujícím sjezdu jsme se snažili trochu předjíždět, ale moc to nešlo. Ve sjezdu, byť jsem ještě nepřezul na nové hutchinsony, jsem si hodně věřil a taky si to hodně užíval. Pár bikerů vidělo moje záda. Do pekla jsem vlítl docela natěšený a s předsevzetím neslézt z kola. A podařilo se. Jelo mi to skoro samo, skóre bylo více než pozitivní. Zbylo mi dostatek sil i na následující sjezd a asfaltový trhák k občerstvení ve Slavkově. Nikam jsem nespěchal, ovšem přes davy bikerů se stejně ke koláčům nedalo dostat. Mezitím dorazil Tomáš s Jirkou a pak Milek. Tak jsem si dali po koláčku, zhodnotili prožívané krize a křeče a vyrazili. Ve čtyřech se to táhlo hned lépe, takže ke sjezdu z hřebene jsme dorazili za chvilku. Cítil jsem se perfektně a taky jsem už věděl (teda spíš jsem si myslel, že vím), co mě čeká. Ten dlouhej downhill jsem si fakt vychutnal. Hrál jsem si s kolem pod sebou a předjížděl jednoho závodníka za druhým. Kluci zůstali někde za mnou a až v cíli jsem se dozvěděl, že Milek měl druhý defekt, se kterým mu pomáhal Jirka.
Čekal mě úsek, který nemám moc rád. Vždycky už mám pocit, že je to do cíle kousek, ale ono ne - furt ještě 20 kiláků. A taky je to pořád nahoru dolů. Do této chvíle byla Kona jako nová. Řetěz se blýskal novotou a blatníček plnil funkci vymazleného tunningu. Ale teď pro něj nastaly krušné časy. Voda, která se valila z kopců, vytvořila slušnou vrstvu blata, které se nedalo vyhnout. Pouze místy se nabízelo lepší řešení - jet tím potokem, který vznikl uprostřed něčeho, co dřív bylo cestou. V té chvíli jsem si fakt nemohl blatník vynachválit a taky samože novej řetěz, kterej šlapal jako hodinky.
Při předjíždění kolony závodníků na jedné z luk jsem narazil na Majku. Šlapala statečně, ale sil už moc neměla, tak jsem ji jen povzbudil a frčel dál. Poprvé za ty léta jsem se osmělil a zastavil u jedněch domorodců, kteří vždy sedí se škopkem před svou chatičkou, a vychutnal si doušek čerstvě točeného. TO NEMĚLO CHYBU!!!!

Chybou ovšem byl ten protivítr, který mě čekal při přejezdu do Lipníka. Jel se dlouhý asfaltový úsek, na kterém jsem nebyl ani schopen se chytnout míjející skupinky, která se pěkně držela v háku. "Ještěže" jeden z nich spadnul při vjezdu na šotolinu, tak mi dalo neujeli. Při podjezdu silnice po lávce nad potokem jsem si zase zanadával na bajkery - blbce. Ten "píp" se na té lávce přede mnou zastaví a začne nastupovat na svoje kolo. A myslíte, že se podíval, jestli je někdo za ním?! To, co jsme mu řekl, si asi za rámeček nedal a snad si z toho vzal ponaučení.
No a už nás čekal jen závěrečný výšlap na H. Moje předsevzetí - nesesednout, již stejně vzalo za své, když jsem jeden úsek musel jít kvůli spadaným stromům, ale to se nepočítá. Stejně byl a asi vždycky bude i v závěrečném výjezdu asi 10 metrový úsek, který vždycky jdu. Ani tentokrát to nebyla vyjímka.
Ale bojoval jsme do posledních metrů a s výsledkem jsem spokojen. Třísté místo z necelých šesti set dojevších nezní sice nic moc, ale já si to fakt užil a cítil jsem se v pohodě i v následujících dnech. A to bylo pro mě to nejdůležitější. Milek dorazil chvilku po mně a Jirka ještě za malinkou chvíli. Opravdu jsme byli všichni pozitivně ze závodu naladěni, jen ten dojem kazilo pár drobností (moc lidí na trase, přeplněný hrad, ze kterého se nedalo odejít a pití na kupóny pouze venku před hradem), které by mohl pořadatel do příštího roku vypilovat, protože jinak se obávám, že moje premiéra na "krátké" se změnila v derniéru na Helfštýně. A to by byla fakt škoda.
Dnes už došel mail od Aleše Procházky, že se na něčem takovém pracuje. To je určitě dobře, tak se necháme překvapit. Jinak opět musím pochválit, jak to všechno na tomto maratonu funguje a taky, že většina bikerů a bikerek si to jezdí na H. užít a nemají potřebu dělat pupínky kvůli kravinám. Samo, že vyjímky se najdou :-)

Tak závěrečné shrnutí:
1. Pavel Pasterek za 2:17:51,73
:
:
300. Dan za 3:36:01,19
342. a 343. Tomáš a Majka z Třince
393. Milek za 3:49:33,01
424. Jirka za 3:54:44,19

PS: Určitě jsme na pár věcí zapomněl, ale bylo toho tolik, co jsem chtěl napsat, že ... však to znáte.

Dan

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář