Jdi na obsah Jdi na menu

Author Šela Marathon-Helfštýn 08 / Franta/

2. 6. 2008

 

Týden před závodem jedu protrénovat staré kosti a na cyklistické stezce nad BVV kolem Svratky se míjíme s Danem na kole, má zapřažená dvojčata v přívěsném vozíku, s ženou (ta není zapřažená, jede na vlastním kole). Otáčím to a dojíždím je. Dan má určitě radost, zastavuje v kopci a to s nákladem v jeho přívěsu se pak znovu do kopce rozjíždět není žádná slast. Prohodíme pár slov a zjišťuji, že i on a Milan jedou taky na „Helf“. Tak ahoj a ujišťujeme se, že se tam uvidíme.

Přijíždím do Lipníku nad Bečvou těsně před tím, než je odstartován závod na 92 km, na který budu muset ještě trochu potrénovat. Centrum Lipníku uzavřeno a tak nechávám auto provizorně zaparkováno a jdu pěšky na náměstí se zaregistrovat na 52-ku.
A koho nevidím na náměstí - jak čekají až odstartuje 92-ka, samozřejmě Milana a Dana každého se svým doprovodným týmem mechaniků, masérů, roztleskávaček, zkrátka týmu bez kterého žádný správný závodník na závod nevyrazí. Tento je ovšem čistě ženského pohlaví. To se jim to závodí. Jeden okolnost je však trochu podezřelá: věk některých členů týmu Dana (viz foto). Aby neměl opletačky se zákonem za zaměstnávání nezletilých. Asi to budou jen fanynky.

Registrace proběhla bez problémů, fasuji startovní číslo 2264, triko s logem AŠM a další maličkosti. Ještě jsem stihl start 92-ky. Je to pěkný pohled, ta masa závodníků v pohybu, to je síla.

Domlouváme se na parkování přímo pod Helfštýnem a společně odjíždíme zaparkovat. Parkujeme vedle sebe. Do startu je ještě času a tak jej využíváme na montáž kol, přípravu a převlečení do dresů, nabrat posledních sil dojíst banány. Jdu se podívat na asfaltku, výjezd na Helfštýn a říkám si, to po 53 km vyjedu i Já? U kolegů vládne spokojená nálada, doprovod se stará, nabízí přivezené zásoby, zeleninu a vše potřebné pro úspěšné absolvování závodu. Potěšilo mne, že jsem byl zahrnut troškou té péče i já.

ObrazekNastal čas a tak odjíždíme na start společně do Lipníku v rámci rozjezdu. Na náměstí Milan s Danem se nezařazují za již stojící závodníky v místě startu, ale pokračují dál, následuji je. Dojíždí ke kostelu, sesedají z kol. Proč? Je to rituál, jedou požádat „Boha“ o pomoc, o dodání sil, povzbuzení (požehnání) před závodem? Jsem na rozpacích, co bude dál. Uff, to se mi ulevilo, když vidím čepovou nivelační (výškovou) značku na stěně kostela a v rukou kolegů sporttestery. Je to jasné, jedou kalibrovat nadmořskou výšku svých sporttesterů s na milimetry uvedenou nadmořskou výškou této značky. Mé přístroje jsou založeny na určení nadmořské výšky jak z barometrického tlaku, tak z určení GPS (global position system- prostě z družic) a tak pro mne tato kalibrace není až tak podstatná.

Konečně se dostáváme do prostoru startu na náměstí TGM a i když se zařazujeme asi půl hodiny před startem, je již před námi asi polovina startovního pole. Postáváme, plkáme a pomalu, tak jak každou minutou atmosféra houstne, tak houstne startovní pole a původní volné rozestupy se neustále zmenšují. Každá sebemenší skulina se postupně zaplňuje. Nyní na vlastní oči přesvědčen, se již nedivím, že do malé plechové krabičky se vměstná tolik sardinek. A tady by to bylo určitě na dvě až tři krabičky.

5-4-3-2-1 – start!

ObrazekJo, jo, start, ale jen pro ty v čele startovního pole, pro nás dále je to jak s rozdílem mezi rychlostí šíření světla a zvuku. Použiji-li příměr, pak časový rozdíl mezi spatřením záře blesku a uslyšení hromu je závislý na vzdálenosti od bouřky (tady rozdíl od uslyšení startovního výstřelu a vzdálenosti nás od startovní čáry). Prostě náš start je s určitým zpožděním, ale pro mne je tento rozdíl na výsledném čase zcela nepodstatný, pouze jsem si neodpustil trochu mudrování.

Jen se kousek rozjedeme, tak zase stop, špunt v podobě úzkého průchodu branou z náměstí. Konečně se dostáváme na širokou asfaltovou komunikaci a tempo nabírá na síle. Odbočka na polní cestu, dále pak kolem řeky Bečvy, samá rovinka, tempo nepolevuje. Zatím se držím, hlavně nepřepálit, nepřepálit, nepřepálit, jak říkal „Lenin“ nebo to bylo něco jiného? Držím se na dohled Milana, Dan trochu poodjel. Závodní pole se již roztáhlo na pěknou vzdálenost a tak je reálný předpoklad, že se v podchodu pro chodce pod silnicí Olomouc-Hranice neumačkáme.

Podjezd pod Jezernickým viaduktem, doprava a směr: Slavíčský tunel Ferdinandovy dráhy, no to je fascinující. Spoře osvětleno, skoro vůbec, do toho hukot lokomotivy, nevidím po čem jedu, kam vjedu, co je 3 metry přede mnou. Nejet na srdce, tak strávím závod v tunelu. Než jsem si uvědomil, že zvuk je nahrán na pásku a lokomotiva hučí, píská z reproduktorů, tak jsem měl skutečnou obavu, že se srazím s lokomotivou (byla by jí škoda). Úžasná atmosféra a i kdyby pro mne měl skončit závod v 260 metrovém tunelu, tak to stálo za to.

Zase na denním světle, trať začíná šotolinovou cestou stoupat, pak doprava klesáním až k Milenovu. Průjezd Milenovem, nadjíždíme nad rozestavěnou dálnicí a Milanovi již dýchám na záda. Cestou k lesu, kde nás čeká poměrně krátké, ale 13% stoupání, které ve své konečné části má v délce určitě 17%. Nějak mě to šlape a tak předjíždím Milana a již jsem na vrcholu, když se těsně přede mnou svezl z kola jeden ze soupeřů a já musel zastavit. Než jsem se mu vyhnul a nasedl, byl Milan zase přede mnou. Co se dá dělat, neměl jsem jet tak blízko za ním.

Cesta podél svahu, okrajem lesa, prakticky po vrstevnici ujde až nad Hrabůvku. Tady začíná první pořádné (viz delší) stoupání na trase. Stoupání šotolinovou lesní cestou v délce skoro 1 km, sklon 10% taky není zas taková procházka růžovým sadem a dávám ji bez ztráty kytičky. Trasa vrcholovou partií-jednou nahoru, jednou dolu. Ve stoupání dojíždím Milana, ve sjezdu mi ujíždí, takže v cuku letu je tu před Uhřínovem jakási rádoby občerstvovačka. Zastavuji, doplňuji něco (snad to byl jonťák) a pokračuji Uhřínovem, dolů pod sjezdový svah s vlekem a jak jinak, kolem vleku nahoru. Taky celkem solidní stoupání, ztížené tím, že v první třetině žádná cesta, ale po louce, místy pěkných 12%. Zase bez ztráty kytičky. A teď již sjezd v nejnebezpečnější partii trasy, zvláště když sprchlo. Samozřejmě v nejužším místě, kde vedle sebe neprojedou dva cyklisté, vlevo 5m sráz, vpravo 50m svah nahoru, se to „zaštosovalo“ a čekáme. Scházíme pěšky pomalu to nejnebezpečnější místo trati, které se dá určitě za normálních okolností v pohodě sjet. Co se dá dělat, než se obrnit trpělivostí. Vždy se najde někdo, kdo to nervově nevydrží, obíhá svahem, klouže a vytváří celkem nebezpečnou situaci (stejně nevyhraje, místo 330-tý bude 320-tý). Fronta pomalu končí a po vrstevnici upaluji, pak sjezdem dolů, do „Pekla“. Až na nebezpečný přejezd mokré lávky přes potok Jezernice u Myslivny celkem v poho.
ObrazekDo avizovaného náročného úseku tratě Peklem, od Myslivny ke Skokově boudě v délce 3 km, který se dle pořadatelů ke konci „zajídá“ opravdu všem, jedu s odhodláním-hlavně vydržať.
Podařilo se a ani to tak nebolelo, opět bez ztráty kytičky. Občerstvovačka ve Slavkově přišla vhod. Milan právě konzumuje vystavené dobroty a bylo jich docela dost. Beru si pár rozinek, doplňuji tekutiny i bidon. Milan nasedá a odjíždí. Tak tedy pomalu vyrážím taky, ještě výjezd k nejvyššímu bodu tratě 630m n. m. a snad na tu méně náročnější pasáž závodního okruhu. Tří kilometrový sjezd až na úroveň rychlostí komunikace, pak 2 km okrajem lesa, kolem rybníku. V 3 km klesání jsem se zapřáhl za 3 rychlíky a s využitím větrného pytle se rychlostí kolem 45km/hod blížíme až k Lipníku nad Bečvou a právě zde pociťuji potřebu si odskočit. To je radost. Ne, „musíš vydržet až na konečnou“, přesvědčuji se, protože ztratit „domestiky“ rozrážející vzduch by mě pak stálo o moc více sil než to vydržet. Prudká odbočka vlevo a z této části tratě si vybavuji (kromě neustálé potřeby a sebepřesvědčování se, až to bude vhodné) tunel pod železnicí, dále pak tunelem pod silnicí zurčící říčku a po lávce nad ním pár již mírně pocákaných (nebo cáklých?) cyklistů. Kousek po proudu Bečvy, na most a na druhé straně proti proudu Bečvy, po luční cestě až ke konci Týna nad Bečvou. Obracíme to směrem nad Týn a těsně mezi ním a okrajem lesa, se vydávám stezkou k dobytí starověkého hradu Helfštýna (podotýkám zatím bez nutné zastávky).
Nikdy jsem tuto trať nejel a tak příprava na Helfštýn sestávala pouze ze studia propozic a popisu tratě uvedených na internetových stránkách pořadatele – Šelasport. Z tohoto studia se vryla do paměti (a kupodivu i zachovala) pouze tato fakta, cituji:
  1. „A je tady Peklo – nejtěžší stoupání závodu“.
  2. „A čeká Vás závěrečná vražda-stoupání na Helfštýn“.
A před faktem č. 2 jsem se právě nacházel. Co mne čeká? S touto otázkou a pocitem nutkání pokračuji v jízdě „vzhůru na Helf“. Šlapu, šlapu, šlapu a šlapu-fotograf-póza-šlapu, šlapu a šlapu (jestli se takhle šlape na E-55, tak to jsou teda ty prachy zasloužené, fakt).
Přiblížil jsem se opět na kousek od Milana, geodisácký dres je nepřehlédnutelný. No jo, na každého jednou dojde, terénní stupeň-tak to se vyjet nedá. Z kola dolů, první ztráta kytičky. Milan je už nad stupněm, nasedá a frčí k cíli. Těch 10, snad 15 metrů rozhodlo-když už jsi na nohách, tak nahoře povolíš i nutkání. A nahoře povoluji, povoluji, ale nic, to snad není možné, třetinu trati to otravuje, a když člověk podlehne, tak ani nezakape – no prostě byla to ztráta času.
Nasedám a v mysli se začínají honit úryvky písniček, „ ...už mi zbývá jen půl míle k Marry Ann“ (hradu Helfštýn) a dále „šlapu, šlapu jak šlapat se má, ó já se mám“, tedy žádná velká rychlost, ale šlapu.
Nádherný hrad Helfštýn, do cíle 200m, už jen 100m, 50m a je tu cíl.
Ihned po projetí cíle se ke mně vrhá pěkná dívenka. Fantazie pracuje, že bych byl tak dobrý? Chyba lávky, sice pokleká přede mnou, ale pro čip. Bohužel, tak jindy.

 

A tak jsme dopadli:

 

Pořadí-celkem: 775

Pořadí v kategorii

Výsledný čas

 

 

 

 

Dan

365

211

3:19:37

Milek

467

79

3:32:41

Franta

476

10

3:34:35

Nastoupané výškové metry: 1080 m

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář