Jdi na obsah Jdi na menu

Merida Bike Vysočina 2009 /Dan/

1. 7. 2009

Divné, je to nějaké divné. Nevíte o čem píši? Přece o počasí! Vím, že na něj nadává kdekdo, ale když vono je fakt takové divné. Ale asi jiné nebude, tak se s tím musíme smířit a jezdit i s ním. A proto jsem v sobotu 27. června vyrazil do Nového Města na Moravě na Bike Vysočina. Byl jsem přihlášený na osmdesátku a tak jsem byl dost zvědavý, jaké to bude. Zprávy byly různé: lehké první kolo, druhé těžké, letos to pořadatel stížil atd. atd. Tak se nechám překvapit.

Již odjezd na start mám neobvyklý – jedu vlakem. Vlak mi jede skoro od domu skoro až na start a navíc mne holky odpoledne vyzvednou, tak si aspoň budu moci dát po závodě pivko. Přesně za kilčo se dostávám pohodlně do Žďáru a na start dorážím pohodlně s hodinovou rezervou. Díky lidičkám z ČEMBA jsem už odprezentovaný, tak jen se převlíct, dolít vodu do kejmlíku a postavit se na start. Nohy rozjíždět nemusím, ty se rozjeli po cestě ze Žďáru.

Je pár minut do startu a v koridorech stále nikdo. Všichni pijánko krouží po stadionu, nikam se neženou. Bohužel startovní koridory jsou dosti těsné, tak dochází k tomu, že někteří se do svého chlívku již nevejdou a musí nakonec. Ale závodníků není mnoho – asi 300, tak to ani tak nevadí.  A už je odstartováno a fičíme po asfaltu ski areálem. Na mokrém asfaltu semtam někdo uklouzne, ale já vjíždím bez ztráty kytičky do terénu. Koukám, kdo je okolo mne a ona Ludmila Damková. Dlouho jsem ji neviděl. Ovšem moje nadšení ze setkání brzy vzalo za své, když musím poslouchat její neustálé nadávání. Naštěstí mám plné práce sám se sebou na mokrých kořenech a kamenech, tak ji ignoruji. Navíc na první občerstvovačce ani nezastavuje, tak už mám klid. To já si v klidu zastavím, doplním , co jsem ztratil a jedu dál.

Do konce prvního kola mi zbývá 16 kiláků a neustále si opakuji – vzdám to, nevzdám to?! Nevím, fakt nevím!!! Zem je hodně moc podmáčená a mám pocit, že mi kolo vůbec nejede, že není chvíli, kdy bych si odpočinul. Každopádně při průjezdu stadionem zjišťuji, že holky tu ještě nejsou, tak šlapu dál. Ach jo! Kousek za cílem mne předjíždí Petr Hruška a já nejsem vůbec schopen se ho držet. Jedu si svoje utrápené tempo.

Bojuji s tratí a naštěstí nemusím bojovat s kolem. I přes příšerné nánosy všech druhů bláta, trávy, lesního marastu a vody kolo šlape jako hodinky a za celou dobu jsem neměl sebemenší problém. Že by na tom ikstéerku něco bylo?! Nevím, tedy jaký byl předešlý ročník, ale moc si nedokážu představit jet závod na jiném kolem než na fullu. Trať je vedena především lesními cestami a pěšinami a o mokré kořeny, rozbahněné úseky a obrovské kaluže není nouze. Mnohdy zmizí přední kolo až po náboj v nějakých sr… Ale pláště Schwalbe Nic drží více než dobře a tak všechny překážky dávám bez problémů.

Po prvním úseku mám nastoupán kilák a tak s obavami čekám, co bude dál. Výjezd (teda vlastně výšlap) na Kuklík na 65 kilometru byl fakt hustej. Už jsem mlel z posledního a nedočkavě jsem očekával bufet. Ten bohužel přišel až na Blatinách (13 km před cílem se mi zdá dost pozdě!). Asi jsem vypadal dost uboze, když mne přihlížející nabízeli čokoládu a jiné dobroty. No, však jsem se tak i cítil. Tak jsem nepohrdnul a začal šlapat do jednoho z posledních kopců. Výjezd do Samotína byl drsnej, ale dal jsem ho. Před Kadovem opět potkám Aleše Krmíčka, který řeší již druhý dnešní defekt. Věnuji mu svoji duši a šinu se dál. U Medlovského rybníka se napojujeme na první okruh a já se těším na cíl jako malej Jarda. Přesně na osmdesátém kilometru protínám cílovou pásku a mám dost.

ObrazekPravda je, že teplý Birell mi moc nepomohl, tak rychle spěchám na točeného gambáče a dobrou zobku. To mne trochu staví na nohy a tak se mohu věnovat svého očistě společně s kolem v místním jezírku a následně holkám na cyklistické ČEMBA dráze. Další velkou vzpruhou bylo velké množství známých, které jsem potkal. Kvůli špatnému počasí nebylo centrum závodu přeplněné a tak bylo prostoru pro všechny dost. Holky si odnášely plno reklamních předmětů, byly dostatečně vyskákané a vyježděné, Lucku aspoň částečně uspokojilo kafe a palačinkou, tak můžeme ojet. Vše pobaleno, tak míříme k auto. Z dálky slyšíme vyhlašování tomboly. Nikdy jsem nic nevyhrál, tak to neřeším ani tentokát. Jenže …

Obrazek… moderátor hlásí, že vyhlašuje posední nejlepší cenu a tu vyhrává číslo 81. Hmmm, kua, to je moje číslo!!! Odhazuji všechny věci a běžím, dá-li se to tak nazvat, vzhledem k mému totálnímu vyčerpání, zpět na stadion. Z dálky křičím „už běžím“, protože vím, že moc času mi nedají.  Nojo fakt jsem vyhrál a to celokrabonvý rám Merida 96. Prostě pecka. Jenže s sebou nemám startovní číslo, tak dostávám pět minut, na to abych pro něj doběhl do auta a zase zpět. To je mám smrt, ale co bych neudělal pro rám za 80 tisíc. Trochu úsměvné je, že ho přebírám v dresu GT, ale na detaily nikdo nehledí. Prostě poučení pro příště – musím si nějaký dres merida pořídit!

Tak a teď už fakticky můžeme jet domů. Teď s odstupem času přemýšlím, zda bych ještě někdy jel. Ano, jel, ale pouze v případě slušnějšího počasí a ani bych kvůli tomu nemusel nic vyhrávat … chichi.

 

Náhledy fotografií ze složky Merida Bike Vysočina 2009

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář