Jdi na obsah Jdi na menu

Author Šela Marathon 2010 /Dan/

14. 5. 2010

Bookmark and Share

ObrazekCyklistická a hlavně naše závodnická sezóna pro nás vždy začíná šela maratonem na Helfštýně. Pro Milka je to srdeční záležitost (absolvoval všechny ročníky) i pro mě a naše holky se tak již také stalo. Helfštýn je totiž zárukou dobře udělaného závodu a většinou i pěkného dne pro všechny. A tak když pořadatel letos spustil přihlášky, neváhal jsem a přihlásil jsem se – a rovnou na dlouhou! Věděl jsem, že před tím již něco najedu, tak bych to měl zvládnout. Nezvládl. Ale ať nepředbíhám …
… od pořadatelů před startem chodí minimálně jednou za týden zprávy o stavu trati, organizaci závodu a jiných novinkách. Kolo mi jede, nohy taky a tak se docela těším.  Ani mi nijak na optimismu neubírá pohled na deštivou oblohu a varování pořadatelů o nezbytných blatnících. Naopak mi činí radost nová sedlovka od Crank bratrů s nastavitelnou výškou a ovládáním z řídítek. V pátek bohužel rozhodujeme, že stav miminek není slučitelný s účastní na závodech a tak v sobotu vyrážím sám. Samozřejmě jak jinak, než za vydatného deště. Ten sice u Vyškova přestává, ale stejně mi dochází, že se mám na co těšit. 
Tak brzo ráno to neznámPrezentace v Lipníku probíhá jako vždy v pohodě, parkování na louce pod hradem taky. Jsem překvapen, že tu je ještě dostatek volných míst. Vzhledem k počtu přihlášených (850 na dlouhou a přes 700 na krátkou) by mohlo být již více zaplněné. Přípravu zvládám sám (není to nic moc, myslet úplně na všechno a navíc my chybí ta pohoda s Lenčiným kafem, Lucčinou pomocí a asistencí holek) a po půl deváté jedem s Gábinem a Lubošem (cyklo-lasl team) na start. S neochvějnou důvěrou v sebe sama se stavím do první vlny a s lehkým úsměvem poslouchám komentátorovo zpovídání závodníků o najetých kilometrech. Slyším taková čísla jako 300, 50, 500 (a to stojí v první řadě), ale samozřejmě jsou tam i tací jako 3000 apod. OK. Jsme tu správně, jdeme na to! Elita již odstartovala, tak teď v 9 hodin 10 minut je to na nás. 3, 2, 1, start a … už jen 93 kiláčků přede mnou.
Začátek je klasika - asfalt na rozjetí noh a roztažení startovního pole. Netrvá to však dlouho a hned okusíme, jak chutná bláto. Před první kaluží se ještě tvoří špunt, ale s postupujícími metry (rád bych napsal kilometry) to fakt nemá smysl řešit. Stále však zůstává mnoho těch, kteří se blátu vyhýbají, tak se otevírá prostor pro předjíždění a předvedení mých technických dovedností. Čekají mne nekonečné kilometry školy driftu.  V prvním větším sjezdu ihned zkouším funkci Joplinky a díky větší jistotě za sedlem to nandávám pár soupeřům.  Po pár kilometrech za sebou slyším známe brblání: jedeme, to se dá vyjet, to dáš, takhle si nezazávodíme apod. – ano, naše stará známa Lída Damková. Jede ji to fakt skvěle, jako ženskou ji před sebe všichni ochotně pouští, přesto některé úseky svorně jde s námi. Trasa - až po první průjezd hradem - je až na drobné změny stejná, jako v předešlých ročnících. Například první výjezd na hrad je jiný a lepší, technicky zajímavější a navíc pořadatel připravil Zubr prémii pro každého, kdo dá krátký, leč brutální prďák. Všichni to zkouší, ale v mém okolí na to nikdo nemá.
To jsem se ještě smálPři výjezdu na hrad si u Lenky odkládám rukávy. Mám za sebou necelých dvacet a skoro toho mám dost. Snad si teď odpočinu. Neodpočinu! Matně vzpomínám na původní pasáže k Hubertce. Je fakt, že ty dnešní jsou podstatně technicky zajímavější – ovšem předešlé i současné (právě zde mne chytla bouřka) povětrností podmínky udělaly své. Zatímco normálně jezdíme tento závod průměrnou rychlostí 16 – 17 km za hodinu, teď jsem někde pod třinácti a stále klesám. Tep mám pořád 184 a to bych daleko nedojel. Snažím se tedy uklidnit, jízdu trochu zvolnit a moje průměrná rychlost se ustálí na přesné 12. 
Poprvé a naposledy do hraduNové úseky – traily ve svahu nad Teplicemi nad Bečvou, které pro nás pořadatelé připravili - jsou opravdu skvělé. A byly by ještě lepší, kdyby to trochu jelo. Nohy teda ještě šlapou, kolo jede na jedničku, pochvaluji si jak šlapátka, tak sedlovku od Crank brothers, kterou často využívám. Ale psychických sil ubývá. Trail směrem k Rybářům si fakt užívám, kolo mi dodává dostatek jistoty, že předjíždím několik soupeřů. Na občerstvovačce využívám wapky, umývám a mažu řetěz. Škoda jen, že to byla úplně zbytečná práce. Po pár stech metrech opět míříme do bláta a to dokonce do takového, že i když po rovině, stejně musíme sesednout a tlačit. Tak to mi opravdu ubírá hodně sil. Jsme na 48. kilometru za 3 a ¾ hodiny a já vím, co mne čeká. Někteří využívají místního potoka a opět myjí kolo. Tato pasáž je fakt na morál. Kolo po rozbahněných loukách a cestách vůbec nejede. Při průjezdu tunelem ve Slavičíně zastavuji u Hanky Laslové a obhlížím škody. Značka kola není pod nánosy bláta ani vidět a o tom jako trpíme (kolo i já), nemá smysl psát. Kluci z cyklo-lasl teamu jsou za mnou pár minut, tak se rozhoduji, že počkám a aspoň nepojedu sám. To jsem ale neměl dělat! Než dojíždí Luboš, tak mi nohy totálně tuhnou a já nemám sílu se ho držet ani při rychlosti lehce nad deset v hodině. 
Tam někde ještě jeduStěží zvládám ještě následující dva kilometry směrem k Milenovu přes rozbahněné louky pod stoupání k Uhřínovu. Tam mi Luboš beznadějně mizí a mne opouští poslední zbytky morálních sil závod dokončit. Představa dalších 40 kilometrů a více jak tří hodin v sedle mne ničí a já opouštím trať. Do cíle to mám ještě 14 kilometrů a cestou potkávám několik skupinek stejně odpadnuvších, jako jsem já. Stěží se doškrábu na Helfštýn, kde mne cestou předjíždí ti, kteří již z dlouhé míří do cíle. Neskutečné, že to někdo dokáže v těchto podmínkách jet pod 4 hodiny!!! Jaká je to značka?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář