Jdi na obsah Jdi na menu

ČeMBA víkend Černé lesy /Dan/

29. 4. 2010

Tak nám začalo jaro a s ním i cyklistická sezóna a to hned na plný koule! Opravdu nemohlo být líp – slunce svítí od pátečního rána, kdy – jako správní nedočkavci se Sonnym a Honzou – vyrážíme. Na bývalé hájence v Černých lesech kousek od Brtnice již vybalují věci Luka s Habibem slunce svítí, mouchy štípou, Juli vaří a myši se prohání všude. Fakt paráda. Takže na nic a nikoho nečekáme, rychle poobědváme, Juli nás seznámí se zázemím a vyrážíme do terénu směr Aleje. Dáme si lehkých 22, když prorážím pneu.

 
 

Ani Joe´s No Flat to nezachrání! Naštestí mám s sebou náhradní duši a záplatu ve formě plastového obalu od mapy. To mi umožní vrátit se na základnu v sedle, seznámit se s nově přijevšími (celkem se zda vystřídalo asi 30 bajkerů a bajkerek) a na otočku jedu do Jihlavy pro nové pneu. Díky Julimu vím kam, tak jsem za půl hodiny zpět a stíhám ještě druhou podvečerní vyjížďku v již větším počtu.  Vracíme se chvíli před večeří (17 km), kde se nestačíme divit, co se v takovém prostředí dá uklohnit (výborný boršč, zapečené špagety se zeleninou a kavkazská kávička - mňam).

 
 

Ráno, slunce, snídaně, kolo … dělíme se na dvě skupiny a v deset vyrážíme. Jedna skupina směr Špičák (52 km) a druhá – ta moje – směr Třebíč (65 km). Volíme směr údolím Brtnice, kolem Rokštejna k soutoku s Jihlavou. Cesta je suchá, místy mokrá, ale viditelnost je dobrá.  Máme štěstí na cesty, pěšiny a traily a tak se rozhodně nenudíme.  V Dolním  Smrčném měníme směr a místo podél řeky míříme do vršků směr Kouty. Bohužel místní občerstvovna je zavřená a tak nám nezbývá než dojet až do Třebíče. To už hlady někteří sotva motají nohama, ale stálo za to, si počkat. Na doporučení domorodce Martina okupujeme zahrádku na nábřeží v židovské čtvrti a dáváme neskutečně dobrý dlabanec (kuřecí závitky s křenem a jablky, salátky, kuskus, grilovný hermelím, palačinky, zmrzliny a kafíčko). Rozjet nohy směr zpátky nebylo zrovna nejlehčí. Ale díky EU nás čeká nová asfaltová stezka, kde nejedno čembistovo okolo uronilo slzičku. Oběd se pomalu usazuje a my můžeme vyrazit směr terén.  Výškových 110 metrů na jeden zátah nás fakt odrovnává, ale i tak si nenecháváme ujít výhled na podvečerní vysočinu ze Salátova kopce. Vracíme se ve čtvrt na osm, tak akorát na sprchu, pivko a večeři (hrášková polívka a kuře na 40 česnecích s topinkami). 

 
 

Někteří nadrženci ještě zvažují noční výšlap. Tak dlouho přemílají pro a proti, až vyráží(me) o půl desáté. Čelovky šesti lidí dost slušně protínají tmu před námi. Padáme k Radonínu, kde se Sonny nedobrovolně koupe na podmáčené louce, ale i tak statečně pokračuje dál. Míříme směr Jalovec – jeden z lyžařských kopců v okolí – za což jsme odměněni pochvalným mručením (blázni, hele, voe, to jsou světlušky, klucí, poďte na pivo apod.) od návštěvníků vrcholového občerstvení.  Těžce vyšlapané metry lehce ztrácíme jízdou po sjezdovce, kde místy ještě leží zbytky sněhu. Správně ještě nalézáme následující dvě odbočky, než mi dochází baterky v džípíesce. Pak se již jen marně snažím rozpomenout na Juliho instrukce a navigovat podle mapy, ale i tak cestu nenacházíme a jdeme cestou necestou. Spíš tedy necestou.  Zdárně – byť po svých, když Kubovi vypověděl službu ořech – se po dvou hodinách vracíme na ubikaci, kde nalézáme jen hrstku statečných. Juli se nás snaží rozehřát Slezskou vařonkou, což se mu daří a tak s ním za odměnu kuchtíme snídani.
A zase ráno, zase slunce, zase snídaně a zase kolo. Dvě skupiny, dvě trasy, ale jedna myšlenka: užít si pořádně zbývající hodiny na bajku s kamarády.Dnes jsme si to prohodili - jedna skupina vyráží směr údolí Brtnice a my – směr Špičák. Dnes už se jede více na lehko (co taky čekat po včerejšku) a častěji se zakecáváme. V Aleji dáváme sváču a míříme zase o pár kilometrů dál. Špičák opravdu stojí za to. Je to sice chráněná oblast, ale není cyklistům zapovězená, tak si můžeme vychutnat nejen atmosféru pralesa, přelézání stromů, pěkné výjezdy i sjezdy, ale i občerstvení ochucené čerstvě natrhaným medvědím česnekem. Cesta zpátky je již přímější, ale sil již není na rozdávání, tak s úlevou využíváme snad jediné zahrádky s pivkem na trase. Nikomu se očividně nechce domů, tak je neskutečná pohoda na sluníčku. 

 
 

A tak ani po návratu do Černých lesů nikomu nevadí, že Juli nemá oběd na čas. Všichni využívají rozdělaného ohně k opečení špekáčků, dopíjení bečky a dopovídání si všeho, co předešlé dva dny nestihli. Závěrečné ptáčky s rýží a salátem neměly chybu a tak na tomto místě děkuji Julimu za bezbřehou starost o nás.

 

A pak už je závěrečné potřepání tlapkami a sbohem a šáteček … ještě že tu máme otevírání Singlterku v Jablonci, Rychlebských stezek v Černé Vodě, brigádu v Hostýnkách a snad další ČeMBA víkend na Slovensku, že se zase uvidíme, zabajkujeme a pokecáme.

A nyní oficiální fotoreportáž od Petra Slavíka ...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář