Jdi na obsah Jdi na menu

Život s bikerem /Lucka/

31. 1. 2003

ObrazekLoňská sezóna začala již tradičně na Helfštýně. Tento závod mám ráda, protože se koná první víkend v květnu a jaro se probouzí tak, že ten den většinou už strávíme v kraťasech a tričku s krátkým rukávem. Jako zázrakem nám počasí zatím vždycky přálo, takže loňských 22 kilometrů, které jsme s Lenkou našlapaly pěšky během závodu, bylo docela vydařených. Malým mráčkem na čelech našich svěřenců bylo to, že jsme kvůli naší procházce nestihly jejich průjezd cílem, ale brzy jsme si je udobřili pochvalami a podporou materiální – dobrý gulášek, na který za ně vystojíme frontu, dělá zázraky.

ObrazekHned za 4 dny jsme byli na brněnské přehradě, jelo se tu Starobrno Tour. Počasí opět fajn, takže my jsme se přiopálily a tu trochu blata na trati (několik dní totiž pršelo) dovezli samozřejmě cyklisti do cíle.

ObrazekMaraton Silesia jsme spojili s příjemně stráveným víkendem na chalupě v Jeseníkách. Vzali jsme s sebou tentokrát i nějakou tu drobotinu, takže procházka po Opavě byla veselá. Mně se podařilo neztratit se během několika projížděk mezi zázemím závodu a městem, takže spokojenost na všech stranách. Milek a Dan jeli tentokrát různě dlouhé tratě, ale vzhledem k rozdílným stratům na sebe dlouho nečekali.

První zrada počasí nás postihla až na začátku června, kdy se v Jedovnicích jela Merida. Celou dobu poprchalo a to se nelíbilo ani nám (zkuste čekat několik hodin v mírném, ale vytrvalém dešti a přitom neopustit prostor startu/cíle, kde byla občerstvovačka a my jsme slíbily, že budeme k dispozici s nezbytným nářadím – co kdyby se vyskytla opravitelná závada?) ani závodníkům, nejen že nezkušené oko by nerozeznalo barvu a značku kola, někdy ani samotní závodníci nebyli k poznání.

ObrazekNa Brněnské 50 jsme byli v nižším počtu, co se týče doprovodu (Lenka byla cvičit na sokolském sletu, myslím, že v Liberci), ale zato řady závodníků rozšířil Igor, Danův kamarád. Jelikož zázemí závodu bylo v Medlánkách na letišti, jeli jsme už tam všichni na kolech. Nejvíce se mi líbil efektní start, kdy se závodníci seřazení na startovací ploše v široké řadě sjížděli do úzkého zástupu a jeli směrem k nám, divákům. Velkou část dne jsem strávila u kamarádů, kteří mají zahradu pár metrů od letiště a později se ke mně přidal i Dan (věděl, kde mě najde – chlazené pivo, opalovačka, prostě veget), kterého zklamala technika a kolo prostě vypovědělo poslušnost. Milkovi jsme fandili, když projížděl kolem nás, ale prý nás neslyšel, asi jsme měli plnou pusu toho výborného grilovaného masa.

ObrazekZávěr června patřil závodu, ke kterému, myslím, máme všichni tak trochu zvláštní vztah. Byl to jeden z prvních, které jsme absolvovali – už v roce 2000 – a zúčastnila se ho docela velká skupina závodníků a jednotných dresech Geodis a Herz. Vinařská 50 musí mít nějaké kouzlo. Proč by jinak Dan s Milkem chtěli každý rok jezdit stejnou trasu, která není nijak náročná (je to spíš rodinný závod) a na které se potkávají se stále větším počtem závodníků? Stává se z toho trochu masovka. Ale myslím, že je hecuje třeba to (aspoň v loňském roce tomu tak bylo), že si dávají své soukromé cíle: chtěli to tentokrát zajet pod 2 hodiny, což se jim bohužel nepodařilo, neboť na trati proběhly nějaké změny a byla prodloužena na 54 km. Loňský ročník byl také ozvláštněný přítomností Katky Neumannové, se kterou se Dan i Milek vyfotili. Byla příjemná a pohodová.

ObrazekDalší závod, na který ráda vzpomínám, je Přes 3 vrchy Vysočiny. Taky jsme ho spojili s víkendem stráveným na chalupě, tentokrát u nás, v Jižních Čechách. Program byl náročný: zvládli jsme společnou tréninkovou vyjížďku v sobotu (my s Lenkou jsme se kochaly a Dan s Milkem si vyjeli cvičně kopec na Javořici) a pak jsme strávili krásný letní večer v Telči, kde zrovna z náměstí startovali horkovzdušné balóny; v neděli se konal závod, jehož zázemí bylo v Horní Cerekvi – a měl tam nejvelkolepější úvod ze všech dosud absolvovaných: peloton uvedl pan starosta a organizátoři na kolech, za nimi šly mažoretky a to vše za zvuků místní dechovky – prostě bomba. V pondělí jsme ještě měli relaxační volno, a tak jsme zvládli i výlet úzkokolejkou.

ObrazekKvůli další dovolené jsme nechali Dana s Milkem absolvovat jeden závod na začátku srpna bez našeho „profesionálního“ doprovodu. Manitou Železné hory prý proběhl v pohodě, ale bez nás to prý nebylo ono. Nevím, jestli to říkali vážně nebo nám chtěli jen polichotit, ale doufám, že „a“ je správně.

ObrazekSrpnové Jeseníky proběhly ve znamení oceňovaných výsledků. My jsme chyběli – byli jsme na celý víkend na svatbě v Olomouci, ale Milek hájil barvy a na kratší trati (50 km) se ve své kategorii umístil na 3. místě, což je první umístění našeho hobíka na bedně!!! Škoda, že jsme u toho nebyli, ale všechno nám vylíčili v barvách.

ObrazekPoslední srpnovou sobotu proběhla již tradiční Šmelcovna Cup – Milkem pořádaný kolo výlet. Jel jen Dan, protože my jsme doma měli po nějakých stavebních úpravách, takže jsem uklízela a přijela až odpoledne ke Hříbku. Lenka tam dorazila kolmo taky až odpoledne. Příjemný závěr léta.

ObrazekPoslední závod loňského roku, který mě také minul byl Blanenský Golem. Měla jsem tři dny před státnicema a tak jsem se učila. Lenka se tentokrát starala o oba závodníky a ještě si stihla udělat pěknou procházku po Blansku.

Byl to náročný rok. Naši hobíci se nechali slyšet, že těch závodů bylo moc, že se cítili ke konci unavení. Teď, když je zimní příprava na další sezónu v plném proudu (Milek chodí pravidelně na spinning, Dan hraje squash, floorball a když se zadaří, tak běhá; pokud počasí dovolí, tak vyjíždí oba na kole), už je začínají svrbět tretry a pomalu, ale jistě si opět zaplňují kalendář všemi možnými závody.

A co já na to? Těším se.

A proč to dělám? Baví mě to a mám z toho radost. Patří k tomu fajn věci, když se nám podaří udělat si k závodu i pěkný výlet, poznat nové místo naší vlasti, pěkně se projít, dívat se na vycházející sluníčko, které nás zastihne na silnici směrem k Helfštýnu (kdyby mi někdo kdysi řekl, že budu dobrovolně v sobotu vstávat v 5 hodin, aby můj muž byl v pohodě v 9,00 na startu někde pořádný kus za Brnem, tak bych ho asi odkázala na nějakého doktora); jsou to i ty méně příjemné věci: balit celou výbavu několikrát do roka (kdo nezažil, nepochopí: ženská, která musí mít oblečení na týden na sport, na den, na večer, na doma i na spaní si vezme míň věcí než hobík na jednodenní maraton – co kdyby?), vracet se s pytlem mokrého, smradlavého, zabahněného prádla, řídit si dovolenou podle maratonů, zkoušet ignorovat to jemné mrazení, když hlásí vážný úraz na trati.

Ale celé to stojí za to: uprostřed toho jarního lesa si říkat, že tudy všude museli jet, v cíli čekat hodiny, až dojedou „naši“, stát frontu na první pivo po dojezdu (to většinou zachrání život) a pak poslouchat nekonečné debaty a rozbory trati, kondičky a vybavení. Ale jsem na ně pyšná, vždyť jsou moje rodina.

Letošní sezóna bude zase jiná a přece skoro stejná: doufám, že dojde na mé oblíbené – Helfštýn, Vinařskou, Tři vrchy; že se třeba rozšíří řada ocenění (že by zase na Jeseníkách?); hobíci se chystají na první zahraniční maraton do Rakouska, tak snad budou patřičně reprezentovat.

Tak ať se jim daří.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář